Dolní Benešov. Pavel Kuchař byl prvním vojenským kaplanem, který sloužil u opavské posádky. Aby ho vojáci začali brát vážně, zkusil to s vtípky. A zabralo to. Mnozí začali chodit i na mši. Za vojáky tento rodák z Darkovic jezdil o velikonocích a na vánoce až do Bosny a Kosova. Nedávno se vrátil na Hlučínsko a dostal na starost Dolnobenešovskou farnost. 

Ze Švejka známe feldkuráty, za totality byli politruci. Co má na starosti vojenský kaplan?
Stejně tak se ptali i vojáci v opavské posádce: to se snad budeme muset modlit Otčenáš na nástupišti nebo co? Začal jsem tím, že jsem se snažil se všemi seznámit a na prvním velkém shromáždění jsem jim navrhl takovou kostru, co budu dělat. Trochu jsem to přitom opepřil pár vtípky a oni mě začali brát vážně. Pomáhal jsem vojákům základní služby u výcviku, chodil jsem s nimi na střelby, zajišťoval jsem pro ně odborné přednášky. Třeba lékařská přednáška o rozdílech mezi mužem a ženou u nich měla velký úspěch. (usmívá se)

Vysílali vás i na zahraniční mise?
Na pravidelnou misi jsem se nedostal, ale na vánoce a  velikonoce jsem jezdil povzbudit naše vojáky do Bosny a Kosova. Sloužil jsem tam bohoslužby a chodil za nimi do strážní služby. .

Sloužil jste mše i v opavských kasárnách?
Hrozně málo. Vojenský kaplan má být podle smlouvy nemisijní, takže nedělá agitaci pro Pánaboha. Pak ale někteří projevili zájem a tak jsem jim zajistil vycházky na mši. Když se ostatní dozvěděli, že se dostanou z kasáren, chodili i nevěřící.

Musí vojenský kaplan přísahat?
Ne, před nástupem do vojenské služby se sloužila takzvaná Bohoslužba vyslání. Tam jsem pronesl slib vojenského kaplana. Po odborné stránce jsem byl podřízený hlavnímu vojenskému kaplanovi v Praze a velitel opavského útvaru mi velel.

To jste v kasárnách i bydlel?
Ne. Bydlel jsme na faře u konkatedrály Panny Marie a do kasáren jsme docházel stejně jako vojáci z povolání. Pracovní dobu jsem si přizpůsobil režimu vojáků.

Kdy jste se začal zabývat myšlenkou, že se stanete knězem?
Taková myšlenka se mi začala vtírat, když mi bylo sedmnáct. Zprvu jsme ji odháněl. Hledal jsem faráře, kteří mě znali a myslel jsem, že mi řeknou, že je to nesmysl. Jenže žádný z těch čtyř, které jsme navštívil, nic takového neřekl. Měl jsem tenkrát před vojnou a farář v Hati mi dal radu. Dva roky vojny jsou dostatečně dlouhá doba, aby nápad buď vyšuměl, nebo abych ho realizoval.

Od roku 1994, kdy jste přijal jáhenské svěcení, už jste na sedmém místě. Nevadí vám to? Sotva si někde zvyknete, už vás pošlou jinam.
Byla to vůle nadřízených. Když ji uposlechnu, přináší to požehnání. Úplně slepá poslušnost, ale není na místě. Například, by kněz neměl působit v místě, kde má rodinu. Já pocházím z Darkovic a jako novokněze mě olomoucký arcibiskup vyslal do Hlučína, kde mám příbuzné. Kolegu zase posílali do Havířova, kde měl rodinu on. Tak jsme na to upozornili a prohodili jsme si to. To víte, když vás znají jako lajdáka, nedělá to dobrotu (směje se)

Ale úplně odmítnout příkaz biskupa, nebo arcibiskupa kněz nemůže?
I to se stává. Například dva kněží přede mnou odmítli jít do armády jako vojenští kaplani.

Vojáky jste si získal vtípky, vkládáte humor i do kázání?
Lidé dnes mají problémů a starostí hodně, takže sem tam něco vtipného v kostele prohodím. V kázání ale ne, spíš při ohláškách.

Většinou jste sloužil v bývalých Sudetech. Tam asi moc oveček do kostela nechodilo?
Je pravda, že lidí chodilo do kostela méně, než tady na Hlučínsku, ale zato se mezi námi rychleji vytvořila přátelská pouta. Potřebuji lidi kolem sebe a tam mě lidé často zvali domů na návštěvu. V armádě jsem  se naučil, že nesmím čekat, že lidi přijdou za mnou, ale jít mezi ně.

Jak se vám loni začínalo na Hlučínsku, odkud pocházíte?
Pokaždé jsem se řídil radou starších kněží: na novém působišti se rok jen rozhlížej. Takže poznávám lidi z různých spolků, ve škole, chodím na kulturní akce.

Už jste přišel na to, jak přilákat do kostela mladé?
Nejlepším způsobem je dostat se k nim blíž. Přiznám se, že mám jednu nezkrocenou vášeň. Docela rád tančím. Chystáme proto na podzim jednu taneční akci, kterou jsme nazvali Šípková slavnost.

Myslíte si, že se vám je podaří dostat od počítačů?
Věřím, že ano.V Darkovicích jsme podobnou akci zkusili už v roce 1989. Poprvé přišlo devětačtyřicet lidí, podruhé už sto deset a potřetí jsme zaplnili sál kulturního domu. Vznikla tradice a akce nazvaná Velký prajzský unterhaltung běží od té doby každým rokem na podzim.

Stalo se v poslední době zvykem, že mladí lidé chodí na mši i s kojenci v kočárku. Často ruší ty starší křikem a pobíháním. Jaký máte na to názor?
Pokud je to možné, jen ať přijde do kostela celá rodina. Je to na zdravé úvaze rodičů a vzájemné toleranci těch ostatních. Když se na to dívám od oltáře, je to příjemný pohled, když v lavicích vidím všechny generace. Už také uvažuji, že jednou do měsíce budu sloužit mši zaměřenou speciálně pro rodiny s dětmi.

Jak vypadá takový pracovní den katolického kněze?
To je různé. Vstávám většinou v půl šesté ráno. Den začínám modlitbou, ranní hygienou a snídaní. V pondělí a čtvrtek učím po obědě ve škole náboženství, takže se připravuji na výuku. Hodně času mi zabere vyřizování na úřadech. Jednou za měsíc se s ostatními kněžími scházíme na děkanství nebo v Kravařích. Každý všední den sloužím v šest večerní bohoslužbu. Po ní na faře připravuji snoubence na svatbu, nebo rodiče na křest.

Kdo vám chystá jídlo? Máte svou hospodyni?
Jsem rád mezi lidmi, takže přes týden chodím na obědy do školní jídelny. O víkendu mi vaří maminka a třeba najde odvahu i někdo jiný... Až nebudu moci, tak si na stáří asi najdu i hospodyni.

Je architektem, ale táhne ho to k psaní. Své básně přednáší lidem s loutnou v ruce jako středověký trubadúr. Žije v Brně, ale na své rodné Hlučínsko Petr Čichoň nezapomíná. Osudy lidí, kteří na tomto, kdysi pruském území žijí, popisuje ve své prvotině, kterou nazval Slezský román.

Kdy vás napadlo napsat román a jak dlouho psaní trvalo?
Nápad přišel před pěti roky. Měl jsem obrovskou potřebu vyjádřit se k problematice svého rodného kraje, ke své složité české i německé identitě. Slezský román jsem tedy psal téměř pět let. Mezi poezií a prózou, ale nedělám rozdíl. V západní Evropě většina básníků píše také prózu, poezie tam téměř nevychází.

Ve vašem románu se prolínají osudy rodiny Klučků z Ludgeřovic se vzpomínkami nacistického architekta Hanse Kammlera. Proč právě tato kombinace?
Na této kombinaci je založen celý román. Problematika druhé světové války očima prostých Němců, z Hlučínska, bývalé pruské kolonie, v kontrastu se skutečným nacistou. S Hansem Kammlerem, pocházejícím ze Štětína z německy mluvící měšťanské rodiny. Na román vyšlo mnoho recenzí, ale nikdo si nevšiml, že mé postavy vlastně Němci nejsou, přestože jsou s Německem spjati temným poutem.

Existují Klučkovi i ve skutečnosti?
Jedná se o konkrétní rodinu, kterým jsem dal jméno obvyklé na Hlučínsku. Na ludgeřovický úřad, kde lze Slezský román zakoupit, prý přišel otec Martina Klučky, který se dozvěděl, že hlavním hrdinou knihy je mladík s tímto jménem. To mě velmi potěšilo.

Moc lichotivě je nepopisujete: otec Walter neumí ani základy němčiny, rodina mluví jen nářečím. Skoro to vyvolává dojem, jako byste se za lidi na Hlučínsku styděl?

Za Hlučínsko se rozhodně nestydím, naopak se k němu hrdě hlásím a propaguji jej, jak to jen jde. Před několika dny jsem měl čtení v Praze, a někdo mi tam říkal, že o prostých zednících ve svém románu píši s laskavým humorem. Z této přesné reakce jsem měl obrovskou radost. Myslím si, že právě tato úsměvná poloha románu vzbudila zájem o Hlučínsko také mimo náš region. Někteří literární kritici mi podsouvali neetický přístup k nacismu, což je nedorozumění a nebezpečné nepochopení mé knihy. To, že většina lidí na Hlučínsku neumí (ale také neuměla ani před válkou) německy je skutečnost. Také já se učím němčinu až nyní. Lidé na Prajzské se do roku 1989 spíše obávali, než styděli, mluvit doma německy. Němčina ovšem stále zůstává součástí naší pruské identity a neměli bychom na ni zapomínat. Prusko vnímají v současnosti kontroverzně i Němci, což mě velmi mrzí. Stále však symbolizuje křehké spojení Západu s Východem a jeho bohatý a zajímavý kulturní odkaz stále trvá.

Už máme zpívajícího právníka, vy jste architekt skládající básně. Co vás k tomu vedlo?

Jsem spíš spisovatel, než cokoliv jiného. Proto jsem po roce 1989 využil možnost opustit svou profesi a stát se redaktorem. Vždy jsem psal - poezii, prózu, eseje a bavilo mě připravovat knihy k vydání, zkoumat, jak jsou napsány. Když jsem redigoval v nakladatelství nějaký text, tak už jsem doma neměl sílu, ani náladu psát něco vlastního, proto jsem se vrátil ke své profesi. Architekturu mám velmi rád, ale být uměleckým architektem je v naší malé zemi velký problém. V současné době mě baví o architektuře přednášet. Mám tak možnost odmítat zakázky, které mi zcela nevyhovují. Kombinuji psaní s projektováním.

Jak vás napadlo své básně doplnit hudbou?

Píši tradiční poezii, rýmovanou a metricky strukturovanou. Vlastně nepíši, nýbrž skládám, v tom je velký rozdíl. Kdysi se básně skládaly a poezie se zpívala. Já se k této formě vrátil. Od Radka Pasterňaka ze skupiny Buty jsem si před dvaceti lety koupil starou loutnu a začal jsem se doprovázet.

Nedávno jste byl hostem na besedě s dolnobenešovskou spisovatelkou Annou Malchárkovou. Pořádáte i vlastní besedy na Hlučínsku?

Paní Malchárkové si velmi vážím a musím jí i touto cestou poděkovat, že mě pozvala jako hosta do krásného prostředí dolnobenešovského zámku. Bylo to mé první čtení na Prajzské a velmi se mi líbilo. Přátelská romantická atmosféra u rybníka mi připomněla některá čtení v Hesensku. To mě velmi mile překvapilo. Myslím si, že taková čtení mají hluboký význam a přispívají k formování a posilování naší složité identity. Já sám čtení nepořádám. Čekám pasivně na pozvání a byl bych velmi potěšen, kdybych mohl knihu představit lidem i z ostatních prajzských vesnic. Jedno pozvání už přišlo z ludgeřovické knihovny a mám z toho velkou radost. Beseda bude 15. května.

Po studiích jste zůstal v Brně, proč?

Promoval jsem v roce 1992 a Brno v té době bylo a vlastně pořád je, městem nakladatelů a literárních časopisů. Sídlí tam několik významných nakladatelství. Byl jsem u zrodu nakladatelství Vetus Via a Host a proto jsem tam z pracovních důvodů zůstal.

Zajímáte se ještě o dění na Hlučínsku?

Zajímá mě hledání identity Hlučínska. O zajímavých akcích, projektech i lidech se dozvídám spíše náhodně. Také o Prajzských novinách jsem se dozvěděl na čtení v Dolním Benešově. Zaujal mě článek o vynikající spisovatelce Ludmile Hořké. Před léty jsem pozorně sledoval jednání o uložení ostatků padlých německých vojáků v Hlučíně. Velmi mile mě překvapil dětský soubor Burianky.

Když přijedete na návštěvu do své rodné obce, jak vnímáte změny?

Velmi dobře, od nových zastávek, nového hřiště až po novou plánovanou kanalizaci a rozšiřování obce o novou zástavbu. Mám ale pocit, že odchodem generace mých prarodičů, přímých pamětníků války, mizí část identity naší Prajzské. Mizí, nebo se výrazně proměňuje třeba nářečí. Když se procházím prázdným bytem, mých vloni zemřelých prarodičů, cítím něco typicky pruského, něco, co už není, ale přesto tady všude nějak zůstává.

Petr Čichoň v Dolním Benešově. 3x FOTO MIROSLAV ZIMERMAN

Zaujala mě epizoda o hřebci Hanse Kammlera. Byl opravdu po válce v hřebčíně na Albertovci?

Ne nebyl, i když jeho kůň Przedswit skutečně žil. Do šumavského Hostouně a následně do Albertovce (Hilvetihofu) po válce převezli koně z celého protektorátu. Takže je možné, že někteří ze stájí tohoto vášnivého milovníka koní pocházeli. Jsem rád, že jste se mě zeptala na toho koně, on je skutečným duchem mého románu, nevinným duchem, který musel vše prožít.

Uvažujete o dalším románu?

V roce 2011 jsem napsal překotně román, ale nebudu jej prozatím publikovat, rád texty odkládám a pak si je znovu pročítám. Píši poměrně hodně a málo publikuji. Zapisuji si také poznámky k druhému dílu Slezského románu. Ale v současné době píši novou prózu, o které z pověrčivosti nechci mluvit. Můžu jen prozradit, že jsem se setkal před několika dny kvůli textu s paní Jiřinou Prekopovou, známou českou psycholožkou žijící v Německu, spoluautorkou převratné psychologické metody „pevného objetí“ – Festhaltetherapie.

Máte nějaké koníčky?

Bohužel psaní a architektura mi zabírá veškerý volný čas.

Který architekt je váš vzor?

Z těch starých mistrů mám rád pruského klasicistu Friedricha Schinkela. Velmi obdivuji německého architekta a významného architektonického pedagoga Heinricha Tessenowa, který působil v Německu v první polovině 20. století, hlásal takový německý prostý styl. Škoda, že jeho vliv byl přerušen nacismem a pak byl nahrazen funkcionalismem. Ze současných architektů si vážím všech, kterým se podařilo vytvořit architekturu jako umělecké dílo. Dnes je to velký problém – finanční i kulturní. Nelíbil se mi odmítavý přístup odborné veřejnosti ke Kaplického slavné knihovně, nebo odmítnutí pěší lávky od světoznámé architektky Evy Jiřičné v areálu Nové Karolíny v Ostravě.

Kterých, z vámi navržených staveb, si nejvíce ceníte?

Zmínil bych svou neofunkcionalistickou vilu v Opavě umístěnou osamoceně v polích na kraji města, ještě na prajzské straně. Navrhuji prosté domy s funkční jednoduchostí.  Snažím se také hlídat jako Prajzák, aby stavby byly (i přes použití prvků vyšší architektury) finančně dosažitelné také pro investory střední třídy.

Bolatice. Hned několik akcí přichystali Bolatičtí ke Dni Země. Co se stane, když lidé přiloží do kotle odpady, nebo nekvalitní uhlí. To vše předvedou zájemcům ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne v areálu bolatické školy pracovníci Výzkumného energetického centra VŠB TUO Ostrava. V úterý 24. dubna vyrazí Bolatičtí do ulic a lesíků na tradiční jarní úklid a sázení stromků. Sraz je ve čtyři hodiny odpoledne před obecním úřadem. Hned o den později 25. dubna, se lidé na besedě s pracovníky meteorologického ústavu dozví informace o vzduchu, který dýchají. Začátek je v šest hodin večer v kulturním domě.  

Matka jí zemřela, když jí bylo jedenáct, otce ztratila v třiadvaceti. Takže jako nejstarší dcera přebírá živnost a staví se za pult rodinné hospůdky.  První manžel umírá mladý a vdova Marie se třemi dětmi si nepomohla ani svatbou se zedníkem Šindelářem, který byl často bez práce. Možná pro svůj nelehký život, si v literárním světě zvolila pseudonym Ludmila Hořká. Právě tento měsíc od jejího narození uplyne 120 let.

„Její otec Benjamín Holubek se na chalupnickou Haiderovu usedlost na Dvořisku přiženil z Kravař. Snažil se mít mužského potomka za každou cenu. Třikrát se jeho manželce Johaně narodil syn, pokaždé ho pojmenovali po otci Benjamínem, ale vždy krátce po narození zemřel,“ zmiňuje se ve svých textech opavský archivář a historik Josef Gebauer. Otec, který na sklonku 19. stol. začal provozovat hostinskou živnost, se dítěti nemohl dostatečně věnovat. Bydlela proto v domě svých tet v Kravařích.

„Marie tak chodila do německé školy v Kravařích a do české dvojtřídky ve Štítině. Patřila ale k horlivým čtenářkám a hospůdka, kterou vedla, jí byla velkým divadlem. Tam naslouchala lidovým písním, pověstem a vyprávěním místních zkazek. Vše si zapisovala, ale její zápisy spálila nevraživá macecha,“ popisoval Gebauer.

Rodinu živí malá hospoda

Otec se sice brzy znovu oženil, ale v roce 1915 umírá na souchotiny. Marie jako nejstarší dítě převzala vedení otcova hostince a provozovala ho až do roku 1938. Nemá to lehké ani v dospělosti. Její první manžel umírá velmi mladý a narodily se jim tři děti. Podruhé si bere zedníka Františka Šindeláře z Nových Sedlic. S ním měla osm dětí a díky tomu, že je často bez práce, v době krize je jen stěží uživí.

„Zajímala se o lidové umění, těšily ji staré výšivky, po předcích si schovávala nádherné čepce. Ona sama chodila v lidovém kroji. Po vzniku ČSR byla členkou odbočky národopisného sdružení Sedlišťan a sama ustavila soubor lidové tvořivosti. Psala články do časopisů Moravec, Náš domov, Naše Slezsko, Moravská orlice a Radostná země,“ popsal historik.

Z jejích bohatých sběrů byl publikován jen zlomek. V rukopise zůstala sbírka 127 lidových písní. Později začala o poměrech na Hlučínsku i psát. Vydává románovou trilogie s autobiografickými prvky Doma, Řeka a Dolina. A novely Bejatka a Mezivodky. Po obsazení Hlučínska Němci se s nejmladšími dětmi stěhuje do Kostelce nad Hanou a pravidelně navštěvuje Petra Bezruče. Po deseti měsících se ale vrací zpět na Dvořisko. Vyslýchá ji gestapo a při prohlídkách jí zabavují rukopisy, které už se nikdy nenašly.

Spisovatelka umírá v opavské nemocnici v říjnu roku 1966 a podle svého přání je pohřbena na štítinském hřbitově. Díky zájmu o lidovou slovesnost a své tvorbě je často označována za Boženu Němcovou hlučínského kraje.

V Muzeu Hlučínska chystají zajímavou přednášku spojenou s promítáním diapozitivů. Nazvali ji "Proměny v české společnosti po roce 1989" a doplňuje probíhající výstavu „Retro v našich domácnostech“. Akce začne v pondělí 16. dubna v pět hodin odpoledne a celým večerem bude provázet sociolog Jiří Siostrzonek.  

Kozmice, Praha. Třebaže se Michaela Dihlová nakonec Českou Miss nestala, pro fanoušky z její rodné obce byla stejně nejlepší. Zatímco Kozmičtí jí společně fandili u velkoplošné televize v sále místní restaurace. Přímo na místě, v sále divadla v Karlíně Michaele drželi palce ti nejbližší. Její otec a maminka Ingrid.

Jak jste volbu prožívala?
Když porotci vybrali sedm prvních dívek a Míša byla mezi nimi, byla jsem nadšená. Když oznámili, že tyhle nepostupují, byla jsem zklamaná. Ale takový je život, s tím nic neuděláme.

Lidem připadalo, že dívky dostaly málo času, aby se divákům představily.
Také si to myslím. Když je to divácká soutěž, měli by diváci dostat možnost si vybrat. Mrzelo mě, že těch sedm dívek vyřadili tak brzo. V jiných soutěžích mají mnohem více času, aby ukázaly co umí.

Neublížila Michaela ta nešťastná fotografie, kterou před soutěží zveřejnili v novinách?
Nemyslím si. Bylo to už dávno, co ji některá z dívek nafotila na pláži nahoře bez a Míša ani nezjišťovala, kdo to byl.

Závist je asi mezi modelkami velká?
Vždycky se takové najdou, ale dcera umí odpouštět. Kolikrát se dozvěděla, že ji kamarádka pomlouvala. Když se potkaly, Míša se s ní normálně bavila, jako by se nic nestalo.

Chtěla jste, aby Míša byla modelkou?
Ne, vůbec jsem ji do toho netlačila. Prostě to zkusila a vyšlo to. Už odmalička mi vykrádala skříň a pořád si něco zkoušela. Když jsem něco šila v dílně, už byla u mně a sledovala jak to dělám.

Takže ty krásné šaty, které předvádí na různých soutěžích jí šijete sama?
Ano. Míša je navrhne a já ušiju. Obě nemáme rády takové ty „načančané“ šaty. Spíš jednoduché a elegantní modely, které jsou za dva dny ušité. Za ty roky už jich má okolo čtyřiceti.

To už je pěkná sbírka, není škoda aby ležely ve skříni?
Taky nám to vadilo a napadlo nás, že si založíme půjčovnu. Kdo chce, může si je přijít vypůjčit.    

Moc pěkné byly ty, které připomínaly český kroj, a Michaela v nich vybojovala v Číně titul 4. vicemiss jako Miss Model. Jsou také z vaší dílny?
Ano. Chtěla jsem, aby všichni věděli, že je z České republiky a tak jsem hledala inspiraci na panenkách. Chtěla jsem, aby to bylo sexy a s těmi vysokými kozačkami to mělo šmrnc.

Zleva: 1. Ingrid Dihlová s Michaelou a manželem, 2. Mamka s dcerou. 3. Malá modelka v obýváku. 3x RODINNÝ ARCHIV

Kdy Michaela s modelingem začala?
To byla ještě na základní škole. Do třídy tenkrát přišel agent a hledal nové tváře pro ostravskou agenturu. Vozila jsem ji pak do Ostravy autem a ona se tam učila správně chodit a líčit.

Více se tomu ale začala věnovat až když se stala finalistkou soutěže Dívka roku?
Ano, to bylo před šesti lety. Náhodou jsme u oběda viděli casting a tak se přihlásila do regionálního kola. Z něho pak první dvě postoupily do celostátního kola.

Takové akce a přehlídky jí určitě zabíraly spousty času. Jak to zvládala ve škole?

Studovala střední školu s uměleckým zaměřením, takže jí vycházeli vstříc. A Míša to brala s rezervou a nelítala z jedné soutěže do druhé. Pořád jsme jí říkala: Míšo uč se. Nejdůležitější je škola. Vždycky mávla rukou a prohlásila. Ale jo, mami. A nakonec odmaturovala jen s jednou dvojkou.

Neměla jste o ni strach? Vždyť jí bylo teprve šestnáct?
To víte že ano. Až do osmnácti jsem ji na castingy a přehlídky vozila já. Ne, že bych jí nevěřila, ale byly to noční akce a nechtěla jsem, aby jezdila zpátky vlakem. V sedmnácti vyhrála auto, takže hned jak jí bylo osmnáct udělala si řidičák a teď je z ní zkušená řidička.

Už má i svůj byt?
Ne, bydlí doma, ale moc se tu neohřeje. Přijede, nabalí si věci podle propozic a odjede. Pokaždé jí kladu na srdce, ať nezakopne a neudělá ostudu rodině. A ona zase v žertu prohodí: tak já to jdu vyhrát mami. Obdivuji ji, jak dokáže vystoupit před tolika cizími lidmi.

Takže nepatříte mezi ty „opičí“ matky, které považují dceru za nejlepší a nejkrásnější?
Kdepak. Vím, že Míša není klasicky krásná, ale má šmrnc. A umí to prodat a zaujmout.  Krásný obličej a postava není všechno. To nejdůležitější se skrývá uvnitř.  

Ještě na střední škole toužila být známou módní návrhářkou. Teď je na vysoké a chce založit mateřskou školu pro talentované děti. Co ji změnilo?
Usoudila, že být návrhářkou je nejistý byznys. Sice jí to baví, ale jen jako koníček. Její přítel má na Slovensku dům a tak je napadlo, že by tam mohli mít takovou školu.

Už má za sebou i mezinárodní úspěchy. To se bez znalosti cizích řečí neobejde?
Anglicky se učí od základní školy a jsou vidět pokroky. S organizátory mluví do telefonu úplně plynule.

Na soutěžích Michaela i tancuje. Má muzikální talent?
Čtyři roky chodila na klavír, ale učit se etudy nebylo nic pro ni. Je typ, který spíš vyrazí do světa, než aby seděla za klavírem.

Co byste přála Michaela do budoucna?
Krása je pomíjivá, nejdůležitější je, aby dostudovala vysokou školu.

Průřez uplynulými patnácti lety, kdy funguje hlučínský turistický oddíl Zálesák, představí výstava v hlučínském Červeném kostele. Výstava bude otevřena denně od devíti do dvanácti hodin a od tří do šesti hodin odpoledne do čtvrtku 5. dubna 2012. U zrodu oddílu stálo okolo deseti 7 -10letých chlapců a děvčat a vznikly dvě družiny: modrá a žlutá. Za 15 let činnosti oddíl uspořádal asi 250 víkendových akcí, jednodenních i vícedenních výprav. Oddílem prošly desítky chlapců a děvčat, z nichž mnozí pokračují v oddíle jako vedoucí. V současné době má klub kolem 40 členů.

Dolní Benešov. Příznivci regionální dolnobenešovské spisovatelky Anny Malchárkové si určitě nenechají ujít její autogramiádu a autorské čtení z její poslední knihy Grunt. Akce začíná v neděli 25. března ve čtyři hodiny odpoledne v obřadní síni na místním zámku. Jako hosté vystoupí bolatické Burianky.

Už za dva týdny se rozhodne, kdo bude novou Českou Miss. Mezi čtrnácti finalistkami je taky dvacetiletá kráska z Kozmic, Michaela Dihlová. Aby získala titul České Miss stačí jen jedno, aby jí fanoušci poslali co nejvíce SMS zpráv ve tvaru CM 6 na číslo: 907 99 06, nebo jí dali svůj hlas na http://www.blesk.cz/soutez/ceska-miss/2012. Pak jí bude patřit titul Miss Earth 2012. Českou Miss World 2012 zvolí porota v průběhu slavnostního finálového večera 31. března v Hudebním divadle Karlín.

Největších úspěchů ve své modelové kariéře dosáhla Michaela Dihlová v roce 2008. Tehdy se stala českou Miss Europe & World – Junior a ve srovnání se světovými kráskami byla třetí. Koncem roku získala titul Miss Praha. Letos reprezentovala ČR v soutěži Miss global beauty queen v Jižní Koreji a v Číně na soutěži Miss Top Model of the World se umístila v TOP 5. 

Hlučín. Obyvatelé Hlučína mají zítra opět možnost se veřejně vyjádřit k problémům, které je nejvíce tíží. Ve čtyři hodiny odpoledne začíná v místním kulturním domě Veřejné fórum. Na toto setkání přijdou zástupci Národní sítě zdravých měst, vedení města, zástupci jednotlivých odborů a organizací města. Starosta na fóru seznámí občany s postupem řešení TOP problémů města, které byly navrženy na loňském fóru a pak bude probíhat diskuze u kulatých stolů. "Lidé mohou debatovat o problémech v těchto oblastech: rozvoj města, podnikání, bydlení; životní prostředí, zdravý životní styl; sociálně zdravotní oblast; vzdělávání, školství, cestovní ruch;  volný čas, sport, kultura; doprava a infrastruktura. Na závěr vyberou 10 TOP problémů města. Vyjádřit se mohou později i ostatní občané v anketě," vysvětlil mluvčí Hlučína, Miroslav Pech.