Albertovec. Za poslední dva roky si vybojovaly titul Mistři Severní Moravy a České republiky, předloni zvítězily na závodech Visegrádské čtyřky v Popradu, loni vítězky  celorepublikového poháru, šesté ve skupinách a desáté ve dvojicích na mistrovství Evropy ve Francouzském Le Mans. To vše dokázaly dívky z Albertovce ve sportu zvaném voltiž.

Uprostřed jezdecké haly albertovského hřebčína stojí trenér koní Ladislav Menšík. Na lonži kolem něj krouží kůň. Od nozder zvířete stoupá pára, stejně tak se v ledovém vzduchu sráží dech trenéra. I uvnitř se teplota pohybuje kolem nuly.

Kůň musí být "kliďas"

„Musí to být absolutně klidný kůň, minimálně sedm let starý, žádný temperamentní hřebec. Voltiž totiž jezdí i pětileté děti, takže pro ně cvičím tři valachy“ prozradil Menšík. Dalším důležitou vlastností koně na voltiž je také výborný cval.

„Porotci totiž nehodnotí jen sestavy dívek, ale jeden sleduje pouze pohyby koně,“ doplnil trenér. Také „jeho“ valaši se mají čím chlubit. V roce 2008, 2010 a 2011 získali titul „Kůň roku“.

První cesta dívek po příjezdu na trénink, vede k boxu koní Lancelota, Aqauarise a Unikáta. „Napřed musíme koně vykartáčovat a uklidit jim stání, pak se jdeme do haly rozhýbat,“ popisuje patnáctiletá Veronika Nováková z Bolatic. Během hřebelcování obratně uhýbá před hlavou obrovského valacha. „Má takový zvyk, že každému, kdo je v dosahu žužlá bundu. Taky na sobě nic nesnese. Každou deku hned shodí“ vysvětluje dívka.

Kateřina Kocurová (nahoře) a Ivana Klöselová na ME ve Francii.

Na trénink, který je třikrát do týdne, Veroniku vozí její matka. „Už se těšíme na jaro, kdy začnou závody. Na mistrovství ve Francii jsme s ostatními rodiči byli největší fandící skupina,“ přiznala Hana Nováková, která ještě loni vozila do hřebčína i druhou dceru Kristýnu. Letos už však v tomto sportu, který spojuje lásku ke koním s gymnastikou pokračuje jen starší Veronika.

Rozhýbat se musí dívky i koně

Zatímco trenér pobízí koně, aby se rozhýbali, dívky roztahují žíněnku a upevňují popruhy s madlem na cvičném koni. Vůbec jim nevadí, že po ledovém písku běhají jen v gymnastických cvičkách a ani těsné legíny a triko s dlouhým rukávem, které mají na sobě nijak teple nevypadají.

„Baví mě to. Mám ráda koně i gymnastiku a tady můžu dělat oboje. A je to sport, i když dost tvrdý. Modřiny mám po každém tréninku, jednou jsem si při pádu zlomila kotník a už vím, co je otřes mozku,“ stačila mezi protahovacími cviky na žíněnce prozradit patnáctiletá Ivana Klöselová. Vedle ní mění různé sestavy Kateřina Grygarová a Martina Vajdová. Jen co se protáhnou při roznožce, už zkouší stoj na rukou na cvičném barelu. „Dojíždíme z Opavy a kromě tohoto sportu jsme si vybraly i stejnou školu. Obě chodíme na opavské gymnázium,“ řekla Vajdová.

Veronika Nováková (vpravo) a Nikol Mikysková na obrázku vlevo na ME ve Francii, snímek vpravo z Mistrovství ČR Tereza Králová
Vanesa Krištofová, Gabriela Vitásková. 3 x FOTO PETR VIDENKA

Nejmladší dívkou této skupiny je jedenáctiletá Kateřina Kocurová z Bolatic. Celkem voltiž na Albertovci trénuje šestadvacet dívek ve věku od pěti do devatenácti let. Natrénovat novou sestavu musí stihnout během zimy, na jaře už je čekají závody. To vše má na starosti zkušená trenérka Andrea Videnková, která sama jako cvičenka v deseti letech začínala.

„Doufáme, že uspějeme v nominačních závodech v Německu a obhájíme titul na Mistrovství Evropy v Pezinoku. První závody nás čekají 31. března. Tam už holky před publikum vystoupí  v krásných, barevných kostýmech. Šije nám je paní Mlčáková z Valašského Meziříčí,“ doplnila Videnková.

Kozmice. Lednový pobyt v Thajsku skončil a na Michaelu Dihlovou, kozmickou finalistku České Miss čekaly povinnosti ve škole. Přesto si našla volnou chvíli, aby se s čtenáři Prajzských novin podělila se svými zážitky z oné exotické země. Spolu s ostatními třinácti finalistkami této soutěže krásy tam strávila dva týdny.

Jaký program pro vás pořadatelé přichystali?
Měla jsem možnost poznat Thajsko hned z několika pohledů. Poprvé jsem zažila jízdu na slonech, zblízka jsme viděla krokodýla, zkusila pohladit tygra, nebo šimpanze. 

Dva týdny nejsou moc, co všechno jste z Thajska viděly?
Navštívily jsme tři nejznámější ostrovy. Viděly jsme Phi Phi Island, které v roce 2004 postihlo tsunami. Ukázali nám ostrov, kde natáčeli jeden díl seriálu s Jamesem Bondem a turisty vyhledávaný ostrov Phuket. Poslední dny jsme strávily v hlavním městě Thajska Bangkoku. Viděly jsme Královský palác a nejvyšší budovu Bangkoku. Byly to ale spíš odpočinkové dny před odletem domů.

Jak vám chutnala thajská kuchyně?
Skoro každý den jsme měli oficiální večeři s nějakou významnou osobou z Thajska. Takže jsem měla možnost ochutnat všechny možné speciality a hlavně jsem si vychutnávala své oblíbené plody moře. Jinak je místní kuchyně hodně kořeněná a pikantní, což já moc ráda nemám. Ale většina jídel mi přesto chutnala.
Zkusily jste i thajské masáže?
Jeden celý den jsme měly na relaxaci, takže jsme si je mohly vychutnat. Dokonce jsem si sama zkusila, jak se taková masáž dělá.
Co místní lidé, jak na vás působili?
Thajci jsou velmi příjemní, přátelští, pracovití a nápomocní. Ve srovnání s Korejci a Číňany, ze kterých jsem tak příjemný pocit neměla, jsem byla velice mile překvapena. Mezi Thajci jsem se cítila opravdu dobře.

Měly jste v tak nabitém programu i nějaké volno?
Co třetí den jsme si mohly udělat vlastní program. Zajít se koupat do bazénu, nebo do moře.
Finále je 31. března, to už ti moc času nezbývá. Jak ten čas prožíváš?
Teď musím hlavně dohnat učení ve škole a psychicky a fyzicky se připravit na finále. Čeká mě ještě pár focení, natáčení a poslední týden v březnu už jenom soustředění před finále.

Jaký máš dojem z ostatních soupeřek ?
S holkama jsme si opravdu sedly a jsme výborná parta. Tak doufám, že to tak zůstane i potom.

Laminátové kuchyně, plastové židle, staré fotoaparáty i mýdlové vločky. Nostalgicky si zavzpomínat, jak vypadaly kuchyně i obývací pokoje v šedesátých letech návštěvníkům umožní zajímavá výstava v Muzeu Hlučínska nazvaná „Retro v našich domácnostech“. Začátek výstavy je v pátek 17. února ve čtyři hodiny odpoledne na hlučínském zámku a potrvá do 13. května.

Generace dnešních padesátníků má ještě v živé paměti bujaré oslavy Mezinárodního dne žen organizované soudružkami z „Erohá“.  Na Prajzské lidé i za dob hluboké totality slavili Den matek. Sametová revoluce do Česka přinesla svátek, který lidé do té doby neznali. Zítřejší svátek zamilovaných - Valentýna.

„Posíláme si veršovánky a valentýnky eseméskou, nebo na Facebooku, jinak to moc neslavíme,“ říká šestnáctiletá Petra Nováková z Hlučína. Zkušené hospodyňky vědí, že láska prochází žaludkem a proto svého milého zítra překvapí vlastnoručně připravenou valentýnskou večeří. „Obvykle udělám něco lehkého. Dávám si ale záležet na prostírání a atmosféře. Červené ubrousky doplňují svíčky v podobě srdíčka a vše završí láhev kvalitního vína,“ popsala připravovaný valentýnský večer Alena Jarošová.
Manželé Gratzovi Valentýna obvykle slaví společnou večeří v dobré restauraci. „Na internetu si najdu nějaké speciální  valentýnské menu a vyrazíme si pochutnat s přáteli,“ prozradili.

Patronem všech zamilovaných je svatý Valentýn a jeho atributem je meč. O svátku se zmiňují i lidové pranostiky: na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna, nebo svatý Valentýnek – jara tatínek.

Valentýn tajně oddával snoubence

Svatý Valentýn byl kněz a žil ve 3.století v Římě za vlády císaře Claudia II. Gothica. Podle legendy císaři začali docházet vojáci, kteří by bojovali za jeho impérium. Zakázal proto svatby a zásnuby v Římě, protože mladí mužové mysleli více na své milé a rodiny a nechtěli vstupovat do vojska. Svatý Valentýn jako kněz tento zákaz přestupoval a mladé páry tajně oddával. Odtud patrně vznikla úcta ke svatému Valentýnu, jako k patronu zamilovaných.

Pro svoji víru a pro neuposlechnutí císařského nařízení byl svatý Valentýn předveden před císaře. Hájil svou víru a odmítal vzdávat úctu římským bohům. Císař poslal světce k soudci Asteriovi, aby ho odsoudil. Vše ale dopadlo jinak.

Soudce měl slepou dceru a požádal Valentýna o pomoc. Svatý Valentýn se nad nevidomou dívkou modlil a Bůh jí vrátil zrak.
Soudce s celou svou rodinou pak přijal křesťanství. To pobouřilo ostatní Římany. Vyvedli svatého Valentýna na Flaminijskou cestu, kde ho u Mylvijského mostu sťali.

První valentýnku posílal vévoda

Podle legendy se to stalo 14. února, patrně v roce 296. Podle jiných zdrojů je svátek svatého Valentýna stanoven právě na tento den, protože tehdy Římané slavili svátek bohyně Juno, která byla ochránkyní manželských a partnerských vztahů a rodiny. Svátek svatého Valentýna měl tento pohanský svátek vytlačit.
Dnes je to svátek všech zamilovaných a lidé si dávají dárky a posílají přáníčka – valentýnky.  Tato tradice začala v 15. století a první valentýnku údajně poslal manželce z vězení orleánský vévoda Charles.

Hlučín, Manaslu. Nepál nezměníte - Nepál změní vás, říká jedno nepálské přísloví. Zejména nezkušeným cestovatelům se stává, že při návštěvě Nepálu onemocní zvláštní nevyléčitelnou nemocí. Zamilují se do ní tak, že ji pak musí stále znovu navštěvovat. Potvrdit to může i Jiří Sonneki z Hlučína. Koncem minulého roku tuto zemi plnou kontrastů navštívil již po páté.

Nepál- země kontrastů

„Nepál je pro nás Evropany země plná kontrastů. Je to země krásy i špíny. Vůně květů a všude pálených voňavých tyčinek se střídá s pachy splašků a výkalů z nedostatečně kryté kanalizace. Zlaté střechy klášterů v kontrastu s žebráky, plazícími se v odpadcích po zemi. Přesto zde lidé dovedou prožívat štěstí z přítomného okamžiku,“ popisoval Jiří Sonnek. Spolu se svou ženou Marií a čtyřmi dalšími členy výpravy si vyzkoušel stezku, kterou místní chodí za nákupy. Během dvanácti dnů ušli asi dvěstě padesát kilometrů kolem osmitisícové hory Manaslu.
"Do Nepálu je nejlépe vyrazit mezi monzuny, v květnu nebo říjnu. To zde neprší, přes den je sice horko, ale večer se ochladí a vysoko v horách je v noci i mráz." radil Sonnek.
Pro turistiku jsou v Nepálu perfektně vybaveni a nabídka několikrát převyšuje poptávku. Spát a jíst se dá v malých hospůdkách, kde je vše k dispozici. Pivo vyjde asi na čtyřicet korun. Jen voda může Evropanům způsobit střevní problémy. Proto je nejlépe kupovat balenou, nebo ji  chemicky upravit.
Všechno jídlo, které je vařené, pečené nebo smažené je pro návštěvníky bezpečné. Turisté tam létají různě, přes Dubaj, Katar, Moskvu, nebo Dílí. Pro první seznámení je nejlepší využít nějakou českou cestovní kancelář. „Obvykle cestuje pohromadě pět až deset klientů s nepálským průvodcem a pro každé dvě osoby je jeden nosič. Pokud se lidé správně aklimatizují, žádné problémy nemají ani ve vyšších polohách. Z Káthmandů jezdí do podhůří autobusy, pak už se pokračuje pěšky, denně asi dvacet kilometrů,“ pokračoval cestovatel.

Hory jsou pro ně rájem

Zatímco obyvatelům nepálských nížin připadají tato místa na hranici věčného ledu k životu nevhodná, pro ty, kteří tam žijí jsou rájem. Tibeťané jsou pracovití a svobodomyslní lidé, oddaní buddhizmu a pokoře. „Jejich víra ve všeobecné dobro,  jak je to učil Budha, se neslučuje s národovectvím a povýšenectvím. Naopak v nich vytváří soucítění a přátelství se všemi bytostmi. V době, kdy se Tibet proměnil v čínskou gubernii, si lidé v horách velmi považují a užívají svobody i přesto, že získat alespoň trochu jídla na přežití vyžaduje námahu,“ vysvětloval Sonnek.
Právě tady je ještě možné sledovat výrobu tibetského chleba čapátí tradičním způsobem. Úrodné půdy je vysoko v horách  málo, proto ji musí Tibeťané nanosit na vybudované terasy, přihnojovat trusem chovaného dobytka a zavlažovat systémem vodních příkopů.

                                                                                                              Česká výprava (Jiří Sonnek třetí zprava nahoře)

Žně - nejšťastnější období

Vody, nezbytné pro život a závlahu je tu z tajícího ledu pořád dost. Na terasová políčka, zoraná pomocí yaků nebo krav pak vysadí horský ječmen. Tam, kde jsou políčka příliš úzká, nebo v prudkém svahu, je okopávají ručně motykou. Vzrostlé obilí, ječmen nebo horskou rýži musí zavlažovat. Mimo dvě monzunová období totiž na úbočí Himalájí neprší. Aby úrodu nespásl dobytek, musí kolem postavit plot.
„Žně jsou pro tibetské ženy nejkrásnější práce a nejšťastnějším obdobím. Sklízí jenom klasy, které trhají pomocí dvou klacíků, asi padesát centimetrů dlouhých. Mezi ně přichytí asi deset stonků, klasy odtrhnou od stébel a vysypou do připravených košů. Ty, které se neoddělí, musí odtrhnout rukama,“ popisoval hlučínský cestovatel.   

Tradiční způsob výroby chleba. 8 x FOTO JIŔÍ SONNEK

Stébla zůstanou na poli pro dobytek, který je sežere i s kořeny. Jejich trus s donesenou lesní hrabankou pak lidé zapraví do půdy. Mlátí se jednoduš. Plevy od zrní oddělí přehazováním ve větru. Mouku pak ženy melou v kamenném žernovu nebo vodním mlýnu. „Do mouky přidají malé množství vody, různé koření a v dlani uhnětou těstíčko. Vznikne tak  campa. Vyválená campa upečená na tukem potřené pánvi je tibetský chléb – čapátí. Jak nám vyprávěl náš tibetský nosič, existují v Tibetu ještě oblasti, kde lidé znají ve svém životě jen dvě jídla, campu a mateřské mléko,“ doplnil Sonnek.
K vyválení těsta postačí i prázdná láhev od piva. Ale pozor. Vše musí ženy dělat jen pravou rukou. Ta levá s potravinami nesmí přijít do styku. Je zde totiž považována za nečistou. Upečení čapátí na rozpálené pánvi z obou stran netrvá déle než dvě minuty.

Na nákupy po horské stezce

Po jediné stezce do údolí putují lidé do obchodu a děti do školy. Zboží tu nosí na zádech nebo je vezou muly a yaci. Hluboká údolí překlenují mosty různých kvalit. Stavějí je v Nepálu Švýcaři, jako bezplatnou pomoc. A Tibeťané o nich mluví jako o svých bratrech.  „Když chtějí vesničané z vesnice Lho pod osmitisícovou horou Manaslu nakoupit, musí absolvovat šestidenní cestu do vesnice Arughat. Šest dnů tedy nesou do údolí po horských stezkách šedesátikilový pytel mouky. Dole ho vymění za například za vlnitý plech na střechu a stejnou cestou ho odnesou zpátky do vesnice," popisoval Sonnek.

Přitom překonají výškový rozdíl 3 200 metrů. Cesta dolů a zpátky měří přibližně 250 kilometrů. Přespávají u známých, v kůlně, nebo jenom na zemi, pod skalním převisem. Jídlo si vesničané kupují cestou, nebo si ji vezmou sebou. Bývá to čapátí nebo dhalbát (vařená rýže politá čočkovou polévkou a pár kousíčků brambor v pálivé kari omáčce). Pijí vodu, které je všude dost, nebo čaj, za který místní většinou nemusí platit. Tato drobná služba se poskytuje navzájem jako dobrý skutek.
Kdo nemá práci na poli, nesbírá v lese dřevo nebo hrabanku, může tuto cestu opakovat pořád dokola, jako nákupy pro sousedy nebo příbuzné. Odměnou je strava po cestě, pytlík campy, pár rupií dle možností nebo nějaká protislužba.
"Popis cesty za nákupem se shoduje s naším trekem, který jsme si vybrali. Až na to, že naše batohy byly lehké, těžké věci nám nesl náš nosič Manoys. Strava byla podobná, jenom do vody jsme museli přidávat desinfekci a občas jsme si koupili lahvové pivo. Odměnou nám byl pobyt v krásné přírodě a dokonalý odpočinek od práce ve firmě, civilizačního shonu i práce v domácnosti," zakončil Jiří Sonnek.
 

Kobeřice. Jen málokdo, kdo dnes projde kolem nenápadné budovy z režných cihel u kobeřického  potoka Bílá voda pozná, že to býval mlýn. I když dům svou podobu od roku 1913, kdy ho zde rodina Čujkova postavila téměř nezměnil, obilí se tam už nemele. Jeho původní účel připomíná jen staré mlýnské kolo opřené o zeď mlýna.

„Původní mlýn postavil v roce 1756 vedle svého domu Antonín Čujek. V roce 1913 ho ale zbourali, takže dnes víme jen to, že měl šindelovou střechu. Na jeho místě nechal postavit můj děda Jan nový mlýn, který se zachoval dodnes,“ vzpomínal současný majitel třiašedesátiletý Jan Čujek, který se sice už mlynářem nestal, ale po svém dědovi zdědil křestní jméno.
Mlýn stavěla firma stavitele Štěpána Hanzlíka a z té doby se zachoval na stěně i německý nápis: „Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět umění, to dokáže jen málokdo. Potok Bílá voda se rozdvojil u fotbalového hřiště, pokračoval přes park.

Kobeřický mlýn s fasádou z režných cihel.3 x FOTO HANA NEVŘELOVÁ 

Mlýn poháněla voda z potoka

 Vléval se do rybníka. Ten sloužil jako zásobárna vody pro mlýn.Od rybníka voda proudila ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna. Náznak příkopu je ještě dodnes před budovou patrný. Před mlýnem nainstalovali zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka.
Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, vodu pouštěli jen v období dešťů, když bylo sucho, voda tekla přímo na mlýnské kolo. „Technologické zařízení mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později je nahradily modernější stroje z továrny Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964,“ doplnil Čujek.

Lidé odebírali elektřinu načerno

Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celé Kobeřice. Generátor dělníci nainstalovali v roce 1921, ale po sedmi letech byla elektrárna zastavena. „Lidé odebírali proud načerno, takže elektrárna zkrachovala. Na ukončení výroby elektrické energie se podepsala také elektrifikace obce v roce 1928. Mlýn pak mohla pohánět jak voda, tak elektřina,“ řekl Jan Čujek.  
V roce 1951 umírá Jan Čujek a jeho místo zaujal otec současného majitele Alfons Čujek. Ten byl také posledním mlynářem na kobeřickém mlýně. Za jeho života se zreguloval potok a mlýn byl poháněn jen elektřinou.

„Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Když bylo hodně mletí i čtyřiadvacet hodin denně. Pracovala celá rodina, někdy vypomáhali dva pomocníci. Poptávka po mouce byla tehdy veliká. Jezdili lidé od Opavy po Ludgeřovice,“ popisoval Jan Čujek.
Z obilí, které lidé na semletí přivezli si odváželi šedesát procent mouky, dvacet procent byl odpad na rozprach a zbylých dvacet procent se přepočítalo na lístky na chleba, který dostali v pekárnách. Mouku do pekáren vozili z mlýna nejprve koňským povozem, později traktorem z místního JZD.
„Kapacita násypníků byla okolo 2,4 tun obilí. Jejich semletí trvalo asi deset hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem šestnáctkrát. Každým rokem před žněmi museli z hygienických důvodů celé zařízení zbavit moučných škůdců,“ připomněl současný majitel.
Alfons Čujek chtěl kromě žita na pečení chleba zpracovávat také pšenici. Aby mohl rozšířit výrobu, zvedl v létě roku 1958 celou budovu o jedno patro. Použili přitom zajímavý postup. Aby nemuseli rozebírat střechu, celou ji najednou zvedli hevery. Dodnes je to na fasádě viditelné.

Mlýn rodině znárodnili 

„Z rozšíření mlýna se otec dlouho neradoval. V roce 1961 mu mlýn znárodnili a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc. Naposledy se tam mlelo obilí v roce 1964. Mlýn pak  sloužil jako rezerva v případě krizových situací. Například války, protože velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů,“ prozradil Jan Čujek, který měl být sedmým pokračovatelem mlynářského řemesla na Čujkově mlýně. I když se ve Slatiňanech u Chrudimi, mlynářem vyučil, nikdy už ve svém mlýně nepracoval. Teprve v roce 1990 se podařilo rodině mlýn opět získat do svého vlastnictví. Do té doby mlýn chátral. V roce 1995 se rozlomilo stářím a vlhkostí opotřebované mlýnské kolo.

Santa Irene. Santiago de Compostela. Tak dnes mě čeká poslední úsek mé pouti. U snídaně se loučím s ostatními poutníky, kteří se mnou přenocovali v útulném penzionu a vyrážím na cestu. Slunce připaluje už od rána a proud poutníků neustále houstne. Místy mi to připomíná známý pochod Praha Prčice. Zaujme mě čtveřice Japonců. Jdou polehku, bez batohu. Kromě velkého klobouku se šátkem, ženy proti slunci chrání i tlustá vrstva líčidla. Co pár kilometrů k nim úslužně přiskočí japonský řidič z dodávky, která jim veze zavazadla. Inu pouť se dá vykonávat různě.

Boty zůstaly na patníku

Na patníku s označením 12,5 kilometrů někdo nechal i boty. „Že by šel dál naboso?“ ptám se v duchu. Tam, kde kdysi vedla původní cesta poutníků, je nyní letiště. Chodník proto vede kolem drátěného plotu a potoka. Nějaká dívka si v něm chladí nohy a já si čtu docela zábavný text v průvodci. Potok se v galicijštině jmenuje Labacolla a bylo to poslední místo, kde se mohli poutníci před příchodem do katedrály umýt. Jeden francouzský mnich z názvu vydedukoval, že to znamená „umýt si koule“.

Poslední zastávku si dopřávám u obrovského monumentu na vrcholku Monte do Gozo, (pahorku vzdechů). Zde poutníci obdivně vzdychali, když poprvé uviděli katedrálu svatého Jakuba. Dnes je tu kiosek s občerstvením a výhledem na kasárna a paneláky.
Klesám dolů ulicí a pode mnou pulzují ulice moderního velkoměsta. Ještě několikrát křížím rušné ulice, než dojdu do starého města a poprvé před sebou v dálce uvidím Svatojakubskou katedrálu.
„Sláva, jsem u cíle,“ říkám si v duchu, když se kolem třetí hodiny zastavím před monumentálním průčelím katedrály.

Stávám se poutníkem, mám svůj dekret

V kanceláři pro poutníky předkládám svůj credenciál s razítky a dostávám dekret se svým jménem. Oficiálně se tak stávám poutníkem do svatého města. Naposledy nahodím těžký batoh na rozbolavělá ramena a zamířím do hotelu, kde mám zamluvený nocleh. Pod sprchou smývám prach z dnešní etapy a usínám, ani nevím jak.
Příští den stojím ve zcela zaplněné katedrále s ostatními poutníky, kteří dorazili do cíle. Kněz slouží každodenní mši za poutníky. Do mikrofonu čte, ze kterých zemí sem lidé za posledních čtyřiadvacet hodin dorazili. Trochu mě mrzí, že República Checa nezazněla. Nejspíš už čtení začalo předtím, než jsem přišla.

„Tak jsem to dokázala,“ říkám si v duchu. S obdivem sleduji, jak nad naše hlavy stoupá obrovská kadidelnice (Botafumeiro). Podle pověsti měla kdysi tato stošedesát centimetrů vysoká a sto kilogramů těžká kaditelnice provonět katedrálu plnou tisíců zpocených poutníků. Pak si vystojím frontu a podle tradice obejmu mohutnou oltářní sochu svatého Jakuba svítící zlatem.

 V duchu vzpomínám, jak jsem si zvykala na bolest z otlačených prstů a ramen. Na bloudění, než jsem si zvykla, že směr značí mušle a šipky v různých podobách a na různých místech. Na neznámého muže, který mi zaplatil snídani a na desítky těch, kteří mi poradili směr a pomohli, když jsme hledala nocleh. A hlavně na ty, které jsem potkávala cestou. Na Annu a Michaela, dva mladé Pařížany, se kterými jsem nocovala ve své první alberges a potkala je náhodou za dvacet dnů v Oviedu. Na Petera z Lipska, biologa, který mi radil, jak zachránit nakopnutý palec, abych vůbec mohla jít dál.

Na Josefa z Vídně, který se narodil v Břeclavi a mluvil nádherně česky. Na trojici vedenou Holanďanem Markem, kterého jsme pro jeho vůdčí schopnosti pojmenovali Marco Polo. Na Martu z Tenerife, která mi dělala průvodkyni a překladatelku několik posledních dnů. Nebo dva Klausy z Německa  (jeden z nich vpravo),  kteří mi dělali společnost během náročného pochodu v dešti.

Boty zůstaly v Santiagu

Každého vedly k pouti různé důvody.  Jedni šli, aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr partnera.
Pokud šli ze stejných pohnutek jako kdysi středověcí poutníci, cestou pokání a zbožnosti, jsem nezjišťovala. To je soukromou věcí každého z nich. Já každý den myslela na někoho ze svých blízkých a dobrých známých. A v té krásné, klidné krajině plné pasoucích se kraviček a zpěvu ptáků, jsem za ně přidala i modlitbu. Moje pouť skončila a já se naposledy loučím s městem svatého Jakuba. S těžkým srdcem, před jedním z kostelů nechávám své prochozené boty. "Adios, Santiago."

Darkovice. Nový dům, kde najdou vhodné bydlení nejen místní důchodci otevřeli nedávno v Darkovicích. V moderní budově, která vyrostla vedle kostela svaté Hedviky, je celkem dvanáct částečně zařízených bytů.

Dva jsou dvoupokojové, ostatní jednopokojové.
“Každý byt má vybavenou kuchyňskou linku, předsíňku, koupelnu se sprchou a WC. Plocha bytu je od šestadvaceti do čtyřiačtyřiceti metrů čtverečních. Nájemné včetně veškerých služeb bude čtyři až pět tisíc korun měsíčně,“ uvedl starosta Darkovic Daniel Kocián. Na stavbu obec získala dotaci ve výši 7,2 milionu korun ze Státního fondu rozvoje bydlení ministerstva pro místní rozvoj.

Dům má první tři obyvatele

Se stavbou stavaři začali v srpnu roku 2010 a dokončili ji v listopadu loňského roku. Vše přišlo na 19, 8 milionu korun. Budova je bezbariérová, vytápěna plynem. K ohřevu teplé vody slouží také sluneční kolektory.
„Je zde taky místnost určena pro ordinaci lékaře a v budoucnu plánujeme i kadeřnictví. Už zde máme první tři nájemníky," doplnil starosta. O seniory budou pečovat pracovníci hlučínské charity. „Bude to radost. Budova je velmi prakticky navržená,“ pochvaloval si u otevření domu ředitel hlučínské charity Lukáš Volný.

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Sobrado dos Monxes. Santa Irene. Do předposledního dne svého putování se budím časně. Všude je ještě tma, když už první nedočkavci začnou štrachat s baterkami. „Vždyť je teprve šest!“ zoufám si v duchu a snažím se ještě usnout. Marně. Potichu se vydávám přes zešeřelý klášterní dvůr do umývárny. Prima. Na dámské umývárně se rochní otylý manžel nerozlučné španělské čtveřice. Čekám až odejde a vychutnávám si chvilky soukromí. Než se vzbudí ostatní, beru si fotoaparát a vydávám se na průzkum kláštera.

Moje kroky se rozléhají v pustém a temném kostele. Malými okny proudí jen minimum světla, až na jednoduchý kamenný obětní stůl je kostel bez jakýchkoliv ozdob a maleb. Mám velmi nepříjemný pocit, úplně cítím na těle husí kůži. Fotím si katafalk v temné kapli a jdu dál do tmavé místnosti. Skoro sebou trhnu, když se ze tmy vynoří bílé postavy. „Uch“, oddechnu si s úlevou. Je to jen malba na stěně. Mniši v bílých kápích při nějakém podivném obřadu. Nastavím si blesk a vyfotím ji. Pak už spěchám pryč.

Ranní káva musí být

V baru na náměstí už mají otevřeno od osmi, ale dívka za barem vypadá, jako by ještě spala. Dávám si kávu a čerstvý donátek a pak už vyrážím na camino. Naposledy zamávám Martě a mladým Španělům, ke kterým se přidala. Zítra chci dojít do Santiaga, takže volím jinou trasu. Většina pokračuje směrem na Arzúu, já chci dojít až do Santa Irene a tak se naše cesty v Boimorto rozdělují. Stejný nápad mají také tři Španělé, se kterými se až do odpoledne míjíme. Slunce docela připaluje a camino vede po místních asfaltových cestách. Většinou lesem a ve stínu, ale odpoledne už jdu přímo proti pálícímu slunci.

Pomohla voda z pramene i pivo

U pramene u malého kostelíka doplňuji vodu a u městečka Salceda se cesty opět spojují. Konečně zase v civilizaci. Úplně vyprahlá a zpocená vejdu do malého baru. Oba stoly jsou obsazeny místními štamgasty, kteří se před televizí o něco hlasitě přou. Žuchnu s batohem do kouta a objednávám si „Grande cerveza, por favor,“ (velké pivo, prosím). Žena za pultem energicky cosi zakřičí na místní štamgasty a vyprovodí je ze dveří. Pak si už v klidu vychutnávám studený nápoj.
Poslední kilometry camino kopíruje docela frekventovanou silnici. Přibývá nejen poutníků, ale také reklam na různé hotelíky, penziony a albergues.

Penzion nezklamal

Hledám malý penzion, který doporučuje můj průvodce a nezklame mě. Nocleh sice stojí 13 euro, ale dostávám čisté ručníky a po dlouhé době spím v čistě povlečené posteli. Za deset euro nám majitelka s rodinou chystá i večeři. Chutnou rybu zapíjím vínem a na závěr i sladkým zákuskem s kávou.

Kdyby v noci nechrápal otylý Němec na vedlejší posteli, byla bych i po náročné šestatřicet kilometrů dlouhé etapě na výsost spokojená. Zítra už to bude hračka. Do Santiaga je to jen čtyřiadvacet kilometrů.