news menu leftnews menu right

Co je to Prajzská

  • Mezi hranicemi s Polskem, řekou Opavou a Odrou leží Hlučínsko. Lidé, kteří tam žijí, potkal zajímavý osud.
     
    Aniž by se někam stěhovali, stali se z nich Prusové (proto název Prajzská), Čechoslováci, Němci a nyní Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou neztratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a hanlivě je nazývali Prajzáky. Zajímavé příběhy místních lidí, jejich zvyky i místní speciality postupně najdete na těchto webových stránkách.
     

    Tvořit je můžete také vy. Znáte nějaký zajímavý recept? Setkali jste se se zajímavým člověkem? Víte o nějaké místní zajímavosti? Znáte nějaký speciální výraz v nářečí, který jinde neznají?
     
    Pak pište na e- mail:
    prajzskenoviny@seznam.cz
    Liana Melecká

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Baner

  •  

    Místo pro vaši reklamu

Počítadlo návštěv:
Vodní mlýn připomíná jen kamenné kolo
(5 Hodnoceno, průměr 3.20 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 31 Leden 2012 12:11

Kobeřice. Jen málokdo, kdo dnes projde kolem nenápadné budovy z režných cihel u kobeřického  potoka Bílá voda pozná, že to býval mlýn. I když dům svou podobu od roku 1913, kdy ho zde rodina Čujkova postavila téměř nezměnil, obilí se tam už nemele. Jeho původní účel připomíná jen staré mlýnské kolo opřené o zeď mlýna.

„Původní mlýn postavil v roce 1756 vedle svého domu Antonín Čujek. V roce 1913 ho ale zbourali, takže dnes víme jen to, že měl šindelovou střechu. Na jeho místě nechal postavit můj děda Jan nový mlýn, který se zachoval dodnes,“ vzpomínal současný majitel třiašedesátiletý Jan Čujek, který se sice už mlynářem nestal, ale po svém dědovi zdědil křestní jméno.
Mlýn stavěla firma stavitele Štěpána Hanzlíka a z té doby se zachoval na stěně i německý nápis: „Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět umění, to dokáže jen málokdo. Potok Bílá voda se rozdvojil u fotbalového hřiště, pokračoval přes park.

Kobeřický mlýn s fasádou z režných cihel.3 x FOTO HANA NEVŘELOVÁ 

Mlýn poháněla voda z potoka

 Vléval se do rybníka. Ten sloužil jako zásobárna vody pro mlýn.Od rybníka voda proudila ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna. Náznak příkopu je ještě dodnes před budovou patrný. Před mlýnem nainstalovali zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka.
Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, vodu pouštěli jen v období dešťů, když bylo sucho, voda tekla přímo na mlýnské kolo. „Technologické zařízení mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později je nahradily modernější stroje z továrny Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964,“ doplnil Čujek.

Lidé odebírali elektřinu načerno

Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celé Kobeřice. Generátor dělníci nainstalovali v roce 1921, ale po sedmi letech byla elektrárna zastavena. „Lidé odebírali proud načerno, takže elektrárna zkrachovala. Na ukončení výroby elektrické energie se podepsala také elektrifikace obce v roce 1928. Mlýn pak mohla pohánět jak voda, tak elektřina,“ řekl Jan Čujek.  
V roce 1951 umírá Jan Čujek a jeho místo zaujal otec současného majitele Alfons Čujek. Ten byl také posledním mlynářem na kobeřickém mlýně. Za jeho života se zreguloval potok a mlýn byl poháněn jen elektřinou.

„Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Když bylo hodně mletí i čtyřiadvacet hodin denně. Pracovala celá rodina, někdy vypomáhali dva pomocníci. Poptávka po mouce byla tehdy veliká. Jezdili lidé od Opavy po Ludgeřovice,“ popisoval Jan Čujek.
Z obilí, které lidé na semletí přivezli si odváželi šedesát procent mouky, dvacet procent byl odpad na rozprach a zbylých dvacet procent se přepočítalo na lístky na chleba, který dostali v pekárnách. Mouku do pekáren vozili z mlýna nejprve koňským povozem, později traktorem z místního JZD.
„Kapacita násypníků byla okolo 2,4 tun obilí. Jejich semletí trvalo asi deset hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem šestnáctkrát. Každým rokem před žněmi museli z hygienických důvodů celé zařízení zbavit moučných škůdců,“ připomněl současný majitel.
Alfons Čujek chtěl kromě žita na pečení chleba zpracovávat také pšenici. Aby mohl rozšířit výrobu, zvedl v létě roku 1958 celou budovu o jedno patro. Použili přitom zajímavý postup. Aby nemuseli rozebírat střechu, celou ji najednou zvedli hevery. Dodnes je to na fasádě viditelné.

Mlýn rodině znárodnili 

„Z rozšíření mlýna se otec dlouho neradoval. V roce 1961 mu mlýn znárodnili a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc. Naposledy se tam mlelo obilí v roce 1964. Mlýn pak  sloužil jako rezerva v případě krizových situací. Například války, protože velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů,“ prozradil Jan Čujek, který měl být sedmým pokračovatelem mlynářského řemesla na Čujkově mlýně. I když se ve Slatiňanech u Chrudimi, mlynářem vyučil, nikdy už ve svém mlýně nepracoval. Teprve v roce 1990 se podařilo rodině mlýn opět získat do svého vlastnictví. Do té doby mlýn chátral. V roce 1995 se rozlomilo stářím a vlhkostí opotřebované mlýnské kolo.

 
Pouť skončila objetím svatého
(3 Hodnoceno, průměr 4.33 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 19 Leden 2012 11:32

Santa Irene. Santiago de Compostela. Tak dnes mě čeká poslední úsek mé pouti. U snídaně se loučím s ostatními poutníky, kteří se mnou přenocovali v útulném penzionu a vyrážím na cestu. Slunce připaluje už od rána a proud poutníků neustále houstne. Místy mi to připomíná známý pochod Praha Prčice. Zaujme mě čtveřice Japonců. Jdou polehku, bez batohu. Kromě velkého klobouku se šátkem, ženy proti slunci chrání i tlustá vrstva líčidla. Co pár kilometrů k nim úslužně přiskočí japonský řidič z dodávky, která jim veze zavazadla. Inu pouť se dá vykonávat různě.

Boty zůstaly na patníku

Na patníku s označením 12,5 kilometrů někdo nechal i boty. „Že by šel dál naboso?“ ptám se v duchu. Tam, kde kdysi vedla původní cesta poutníků, je nyní letiště. Chodník proto vede kolem drátěného plotu a potoka. Nějaká dívka si v něm chladí nohy a já si čtu docela zábavný text v průvodci. Potok se v galicijštině jmenuje Labacolla a bylo to poslední místo, kde se mohli poutníci před příchodem do katedrály umýt. Jeden francouzský mnich z názvu vydedukoval, že to znamená „umýt si koule“.

Poslední zastávku si dopřávám u obrovského monumentu na vrcholku Monte do Gozo, (pahorku vzdechů). Zde poutníci obdivně vzdychali, když poprvé uviděli katedrálu svatého Jakuba. Dnes je tu kiosek s občerstvením a výhledem na kasárna a paneláky.
Klesám dolů ulicí a pode mnou pulzují ulice moderního velkoměsta. Ještě několikrát křížím rušné ulice, než dojdu do starého města a poprvé před sebou v dálce uvidím Svatojakubskou katedrálu.
„Sláva, jsem u cíle,“ říkám si v duchu, když se kolem třetí hodiny zastavím před monumentálním průčelím katedrály.

Stávám se poutníkem, mám svůj dekret

V kanceláři pro poutníky předkládám svůj credenciál s razítky a dostávám dekret se svým jménem. Oficiálně se tak stávám poutníkem do svatého města. Naposledy nahodím těžký batoh na rozbolavělá ramena a zamířím do hotelu, kde mám zamluvený nocleh. Pod sprchou smývám prach z dnešní etapy a usínám, ani nevím jak.
Příští den stojím ve zcela zaplněné katedrále s ostatními poutníky, kteří dorazili do cíle. Kněz slouží každodenní mši za poutníky. Do mikrofonu čte, ze kterých zemí sem lidé za posledních čtyřiadvacet hodin dorazili. Trochu mě mrzí, že República Checa nezazněla. Nejspíš už čtení začalo předtím, než jsem přišla.

„Tak jsem to dokázala,“ říkám si v duchu. S obdivem sleduji, jak nad naše hlavy stoupá obrovská kadidelnice (Botafumeiro). Podle pověsti měla kdysi tato stošedesát centimetrů vysoká a sto kilogramů těžká kaditelnice provonět katedrálu plnou tisíců zpocených poutníků. Pak si vystojím frontu a podle tradice obejmu mohutnou oltářní sochu svatého Jakuba svítící zlatem.

 V duchu vzpomínám, jak jsem si zvykala na bolest z otlačených prstů a ramen. Na bloudění, než jsem si zvykla, že směr značí mušle a šipky v různých podobách a na různých místech. Na neznámého muže, který mi zaplatil snídani a na desítky těch, kteří mi poradili směr a pomohli, když jsme hledala nocleh. A hlavně na ty, které jsem potkávala cestou. Na Annu a Michaela, dva mladé Pařížany, se kterými jsem nocovala ve své první alberges a potkala je náhodou za dvacet dnů v Oviedu. Na Petera z Lipska, biologa, který mi radil, jak zachránit nakopnutý palec, abych vůbec mohla jít dál.

Na Josefa z Vídně, který se narodil v Břeclavi a mluvil nádherně česky. Na trojici vedenou Holanďanem Markem, kterého jsme pro jeho vůdčí schopnosti pojmenovali Marco Polo. Na Martu z Tenerife, která mi dělala průvodkyni a překladatelku několik posledních dnů. Nebo dva Klausy z Německa  (jeden z nich vpravo),  kteří mi dělali společnost během náročného pochodu v dešti.

Boty zůstaly v Santiagu

Každého vedly k pouti různé důvody.  Jedni šli, aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr partnera.
Pokud šli ze stejných pohnutek jako kdysi středověcí poutníci, cestou pokání a zbožnosti, jsem nezjišťovala. To je soukromou věcí každého z nich. Já každý den myslela na někoho ze svých blízkých a dobrých známých. A v té krásné, klidné krajině plné pasoucích se kraviček a zpěvu ptáků, jsem za ně přidala i modlitbu. Moje pouť skončila a já se naposledy loučím s městem svatého Jakuba. S těžkým srdcem, před jedním z kostelů nechávám své prochozené boty. "Adios, Santiago."

 
V Darkovicích myslí na seniory
Napsal uživatel Liana Melecká   
Středa, 18 Leden 2012 19:20

Darkovice. Nový dům, kde najdou vhodné bydlení nejen místní důchodci otevřeli nedávno v Darkovicích. V moderní budově, která vyrostla vedle kostela svaté Hedviky, je celkem dvanáct částečně zařízených bytů.

Dva jsou dvoupokojové, ostatní jednopokojové.
“Každý byt má vybavenou kuchyňskou linku, předsíňku, koupelnu se sprchou a WC. Plocha bytu je od šestadvaceti do čtyřiačtyřiceti metrů čtverečních. Nájemné včetně veškerých služeb bude čtyři až pět tisíc korun měsíčně,“ uvedl starosta Darkovic Daniel Kocián. Na stavbu obec získala dotaci ve výši 7,2 milionu korun ze Státního fondu rozvoje bydlení ministerstva pro místní rozvoj.

Dům má první tři obyvatele

Se stavbou stavaři začali v srpnu roku 2010 a dokončili ji v listopadu loňského roku. Vše přišlo na 19, 8 milionu korun. Budova je bezbariérová, vytápěna plynem. K ohřevu teplé vody slouží také sluneční kolektory.
„Je zde taky místnost určena pro ordinaci lékaře a v budoucnu plánujeme i kadeřnictví. Už zde máme první tři nájemníky," doplnil starosta. O seniory budou pečovat pracovníci hlučínské charity. „Bude to radost. Budova je velmi prakticky navržená,“ pochvaloval si u otevření domu ředitel hlučínské charity Lukáš Volný.

 
Strašidelný klášter v zádech, do cíle zbývá čtyřiadvacet kilometrů
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 12 Leden 2012 12:33

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Sobrado dos Monxes. Santa Irene. Do předposledního dne svého putování se budím časně. Všude je ještě tma, když už první nedočkavci začnou štrachat s baterkami. „Vždyť je teprve šest!“ zoufám si v duchu a snažím se ještě usnout. Marně. Potichu se vydávám přes zešeřelý klášterní dvůr do umývárny. Prima. Na dámské umývárně se rochní otylý manžel nerozlučné španělské čtveřice. Čekám až odejde a vychutnávám si chvilky soukromí. Než se vzbudí ostatní, beru si fotoaparát a vydávám se na průzkum kláštera.

Moje kroky se rozléhají v pustém a temném kostele. Malými okny proudí jen minimum světla, až na jednoduchý kamenný obětní stůl je kostel bez jakýchkoliv ozdob a maleb. Mám velmi nepříjemný pocit, úplně cítím na těle husí kůži. Fotím si katafalk v temné kapli a jdu dál do tmavé místnosti. Skoro sebou trhnu, když se ze tmy vynoří bílé postavy. „Uch“, oddechnu si s úlevou. Je to jen malba na stěně. Mniši v bílých kápích při nějakém podivném obřadu. Nastavím si blesk a vyfotím ji. Pak už spěchám pryč.

Ranní káva musí být

V baru na náměstí už mají otevřeno od osmi, ale dívka za barem vypadá, jako by ještě spala. Dávám si kávu a čerstvý donátek a pak už vyrážím na camino. Naposledy zamávám Martě a mladým Španělům, ke kterým se přidala. Zítra chci dojít do Santiaga, takže volím jinou trasu. Většina pokračuje směrem na Arzúu, já chci dojít až do Santa Irene a tak se naše cesty v Boimorto rozdělují. Stejný nápad mají také tři Španělé, se kterými se až do odpoledne míjíme. Slunce docela připaluje a camino vede po místních asfaltových cestách. Většinou lesem a ve stínu, ale odpoledne už jdu přímo proti pálícímu slunci.

Pomohla voda z pramene i pivo

U pramene u malého kostelíka doplňuji vodu a u městečka Salceda se cesty opět spojují. Konečně zase v civilizaci. Úplně vyprahlá a zpocená vejdu do malého baru. Oba stoly jsou obsazeny místními štamgasty, kteří se před televizí o něco hlasitě přou. Žuchnu s batohem do kouta a objednávám si „Grande cerveza, por favor,“ (velké pivo, prosím). Žena za pultem energicky cosi zakřičí na místní štamgasty a vyprovodí je ze dveří. Pak si už v klidu vychutnávám studený nápoj.
Poslední kilometry camino kopíruje docela frekventovanou silnici. Přibývá nejen poutníků, ale také reklam na různé hotelíky, penziony a albergues.

Penzion nezklamal

Hledám malý penzion, který doporučuje můj průvodce a nezklame mě. Nocleh sice stojí 13 euro, ale dostávám čisté ručníky a po dlouhé době spím v čistě povlečené posteli. Za deset euro nám majitelka s rodinou chystá i večeři. Chutnou rybu zapíjím vínem a na závěr i sladkým zákuskem s kávou.

Kdyby v noci nechrápal otylý Němec na vedlejší posteli, byla bych i po náročné šestatřicet kilometrů dlouhé etapě na výsost spokojená. Zítra už to bude hračka. Do Santiaga je to jen čtyřiadvacet kilometrů.       

 
Jak se dožít stovky? Hlavně s humorem
(3 Hodnoceno, průměr 3.33 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 10 Leden 2012 11:32

Jaký asi bude rozhovor s někým, kdo se narodil před sty lety? Vířilo mi v hlavě, když jsem, mířila k domu nedávné oslavenkyně Anastázie Krokrové z Ludgeřovic. Vítala mě usměvavá vitální dáma s pečlivě upraveným účesem, oblečená do tmavých šatů. Živě reagovala na každou otázku a zavzpomínala, jak se žilo na Prajzské ještě za Německa. Česky i v nářečí.

Narodila jste se ve stejný den, jako Ježíšek. Nebylo vám líto, že dostáváte dárky jen jednou za rok?
Ani ne, bylo to dobré, dostala jsem dva razy tolik
Před sto lety bylo zvykem zakládat početné rodiny. Kolik vás bylo doma?
Celkem patnáct, ale nakonec nás přežilo deset. Pět synku a pět dževuch. Já byla čtvrtá nejstarší a za mnou ještě celá republika. (směje se ).


Jak dokázal otec uživit tolik dětí?
Pracoval na šachtě v Petřkovicích, ale na povrchu. Maminka se starala o domácnost. Pak ale onemocněla a zemřela. Bylo jí jen osmatřicet a mi patnáct let. Než se tatínek podruhé oženil, musela jsem se o všechno postarat sama.
Pro patnáctiletou dívku to muselo být těžké. Zvládla jste to?
Tenkrát se žilo jinak jak dneska. Vodu jsem musela napřed napumpovat ze studny, v kyblu nanosit do kuchyně a nalet do hrnca. Vařila jsem na velkym pecu v kuchyni. Topilo se uhlim a dřevem. Když jsem nevěděla, jak co uvařit, běžela jsem do susedky. Lednice nebyly a když se muselo zabít prase v létě, tak jsme uzené maso pověsili nad vodu do studně. Branili sme se jak to šlo. Dokaď nebyl chleba zamknuty, tak to šlo.
Nejtěžší asi muselo být vyprat prádlo, ne?
Žadne pračky něbyly. Machalo se na rumplu. Ešče dneska mam ruky same pukle.  
Byla jste mladá, měla jste vůbec čas se jít se bavit ? Co se tenkrát nosilo?
Chodili jsme tančit do hospody ku Pekárkům a do Holečka. To jsme se samozřejmě vystrojily. Nosily jsme světle halenky, ale zapnute až ku krku, aby nas něpomluvili. Ni včil, jak ty mlade chodi napoly nahe. Sukně byly uzke, nebo skladane a pod kolena. Ku temu hrube pančuchy, take ty řadkovane, raz hladce a raz obratce na štrumbandle.
Co mládenci, nezakoukal se do vás některý?     
Padli jsme si do oka s Reinhardem. Znali jsme se ještě od školy, ale vzali jsme se, až se otec podruhé oženil. Reinhard robil tež na šachtě a po svatbě jsme se nastěhovali do domku k tetě Sofii. Byla svobodná, takže nám uvolnila jeden pokoj.

Kdo je Anastázie Krokrová?
Narodila se 24. prosince 1911 v Ludgeřovicích v rodině Tvrdých. Ze čtrnácti sourozenců přežilo deset dětí. Anastázie Krokrová je jediná žijící. V patnácti jí zemřela maminka a ve dvaceti se provdala za Reinharda Krokra. Měla čtyři děti, z nichž dnes žije pouze syn. Má šest vnoučat, devět pravnoučat a jedno prapravnouče je „na cestě“. Sleduje dění v novinách, poslouchá rádio, podívá se na televizi. Když je pěkně, projde se do zahrady i do polí. Léta lidé obdivovali její skalku se spoustou květin.

Jaké máte vzpomínky na svatbu?
Na tu vzpomínám nerada. I když už byla maminka pět let po smrti, rodinná rada rozhodla, že jako nevěsta nesmím jít v bílém a musím držet smutek. K oltařu jsem šla v černých hedvábných šatech, ani závoj jsem neměla. Jela jsem do kostela v kočáru a celou cestu jsem plakala. Ani fotit jsem se nechtěla, takže nemám žádnou svatební fotografii. Když se pak nedlouho po mně vdávala sestra, vyčetla jsem jí, že ona mohla aspoň v šedých šatech.
Po svatbě jste se pustili do stavby domu, jenže pak začala válka. Nemusel manžel narukovat do wehrmachtu?
Musel, jako všichni chlopi. Zůstala jsem se čtyřmi dětmi sama. Nejhorší to bylo jak přišla fronta. Schovávali jsme se v našem sklepě. Byli tam i susedi, spali jsme na zemi. Jak na nas střilali, spadnul komin. Všeci sme byli od sazi a utikali jsme okenkem ven. Ja s tym najmladšim na rukach. Cely dum rozstřilali. Ani se mi vzpominač něchce.
Přece jenom jste po válce zažila jednu radostnou událost?
Tata Kroker byl sedlák, ale koně mu odvedli Rusové. Nejvíc měl rád kobylku Anču. Po nějaké době jsme venku slyšeli hlasité řičení. Vyběhli jsme ven a tam stála Anča. Všichni jsme křičeli: Anča přišla, Anča přišla a plakali jsme štěstím.
Kde jste s dětmi bydlela a z čeho jste žili?
Bydleli jsme různě u příbuzných a známých. Naštěstí nám zůstaly dvě kozy. Ta jedna, boraska, měla prostřelenu hlavu. Ucho jí višelo na stranu, ale přežila to. Chovali jsem slepice a kusek pole tež byl. Hodně nám pomohla obec. Dostávali jsme lístky na jídlo a přivezli nám i postele. Peřiny jsem polatala a bylo. Pak jsem začala opravovat dům.
To jste ho stavěla sama?
Zedník zdil a já míchala maltu. Všecko ručně. Byla jsem tak vysilena, že jsem upadla. Byly to hrozné časy. Ja, baba bez chlopa, jak chalupa bez plota.
Kdy se vrátil manžel domů?
Skončil ve francouzském zajetí a přijel až rok po vojně. To už byly dvě hlavy na starošči a bylo dobře.
Koncem minulého roku jste s rodinou oslavila sté narozeniny. Máte nějaký recept na dlouhověkost?
Ráno si dám nalačno štamprli becherovky. Jím všechno, kromě hřebíků, ale skromně a nepřejídám se. Kobzole muši byč v pivnici, koza v chlivku, zelí v bečce a bravek v komině. (směje se )
V manželství jste se řídila svým slibem, v dobrém i zlém až do smrti. Co byste poradila dnešním mladým kteří se po první hádce rozvádějí?
Tež to u nas, sem tam, zahřmělo. Mladí by měli mít více trpělivosti a hlavně si navzájem odpouštět.

 
Lidé na koledníky už čekali
(3 Hodnoceno, průměr 5.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 09 Leden 2012 10:07

Kravaře. „My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám.“ Tuto známou melodii opakovali v neděli odpoledne koledníci před vchodem každého domu v Kravařích. Byla mezi nimi také královská trojice vedená Boženou Muczkovou. (odspodu zleva jedenáctiletý Karel Muczka, zprava dvanáctiletá Sabina Náhlíková, zleva dvanáctiletý Patrik Miketta a vedoucí Božena Muczková)

„V Kravařích chodíme velmi rádi. Je to rozdíl proti Opavě, tam byli na koledníky i nepříjemní. Tady nás lidé už vyhlíželi. Čekali, až přijdeme, protože odjížděli na návštěvu. Stalo se jen jednou, že nám pán zdvořile sdělil, že do sbírky nepřispěje,“ popsala koledování Muczková.

Peníze, které lidé vložili do pokladniček pomohou pracovníkům hlučínské charity dál poskytovat pečovatelské služby, vylepšit pobyt klientům v Charitním domově svatého Mikuláše a zajistit práci lidem v sociálně terapeutické dílně v Ludgeřovicích.   

 
Čertem už po pětadvacáté
(2 Hodnoceno, průměr 5.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pátek, 06 Leden 2012 18:41

Malé Hoštice. Symbolickou odměnu za prvenství v soutěži o nejpovedenější „Mikulášskou fotografii“ si odnesli hned dva vítězové. Její autor, dlouholetý hasič a současný starosta hasičského sboru Pavel Věncek z Malých Hoštic (na fotografii vpravo) odcházel s diplomem, a děsivě vyhlížející čert z fotografie Libor Groda si beze strachu připjal na hruď figurku svatého Mikuláše. „Určitě zaujme čestné místo v naší klubovně,“ sliboval Groda.

Prozradil také, že se za čerta převléká bez jakékoliv absence už pětadvacet let. „Mikulášů už se za ty roky vyměnilo hodně, protože nezvládli tíhu těch dobrých skutků. Zato čert ty hříchy háže do pytle a pak vydrží všechno,“ vtipkoval šestačtyřicetiletý obchodní zástupce. Kromě mikulášské nadílky mladým hasičům v Hošticích, zvládá v čertovském kostýmu a partou Mikulášů z opavského Modelu obejít i opavské školky. Za ta léta už ví, jak se kde chovat. „Ty starší a oprsklé výrostky klidně strčím i do pytle. Malým dětem se ukážu jen z dálky, aby z toho neměly noční můry,“ prozradil čert. A kostým? Ten mu už automaticky před Mikulášem rezervují v opavském divadle.

 

 
Zájem o dokument byl velký, nestačily ani židle
(3 Hodnoceno, průměr 3.67 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 02 Leden 2012 16:28

Dolní Benešov. Počet lidí, kteří den před Silvestrem dorazili na premiéru nového filmového dokumentu pamětníků z Hlučínska nazvanou „ Generace životem zkoušená“, překvapil samotné pořadatele z Muzea Hlučínska. Přišlo jich tolik, že připravené židle v malém sále nestačily a lidé se stěhovali napřed do přisálí a nakonec z poloviny zaplnili velký o sál dolnobenešovského kulturního domu.

„Celý projekt se skládá ze dvou etap. Ta první vznikala během léta minulého roku. Vyhledávali jsme a obcházeli pamětníky po celém Hlučínsku, a natáčeli jsme jejich paměti z období let 1920 až 1950,“ informoval návštěvníky o vzniku dokumentu ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký. Vznikl tak filmový archiv s výpověďmi téměř čtyřiceti pamětníků asi osmdesát hodin dlouhý, jehož pořízení podpořil finančně Moravskoslezký kraj. Až do konce roku vznikala druhá etapa projektu. Střihový dokument, který z výpovědí sedmnácti pamětníků z různých obcí vytvořil tým vedený Davidem Butulou z Brna.

Poprvé tak lidé mohli sledovat autentické životní příběhy mužů a žen, kteří se narodili před více jak sedmdesáti lety, vyprávěné v různém nářečí, podle toho, ve které obci Hlučínska vyrůstali. Jejich řeč přerušovaly pouze dobové fotografie a zvuk připomínajícím míjení času.

Reakce byly různé.

„Když jsem šel na premiéru, domníval jsem se, že uvidím podobný dokument jako „Bojoval jsem ve wehrmachtu“. Myslím, že v této podobě, jak byl snímek prezentován, bude zejména těm mladým nesrozumitelný,“ mínil bývalý dolnobenešovský starosta a zakládající předseda Sdružení obcí Hlučínska Josef Zawadský. Šéf filmového týmu David Butula oponoval tím, že pokud bude materiál použit i ve školách, přiblíží historické souvislosti mladé generaci učitelé.

Snímek budou organizátoři z Muzea Hlučínska postupně promítat i v dalších obcích a zájemci si je mohou koupit na DVD.  S tím nesouhlasila regionální spisovatelka Anna Malchárková: „Aby to mladí pochopili, chybí tam časové zařazení jednotlivých výpovědí. Bez této orientace není vůči lidem, kteří ve filmu vystupují vhodné, aby se snímek veřejně prodával na DVD,“ poukazovala Malchárková.

Bolatický sběratel historie a historických fotografií Manfred Ruský se dokonce obával, že by snímek mohl lidem, kteří ve snímku účinkovali, v této podobě i ublížit. „Autoři by s nimi měli konzultovat, zda s verzí, jaká byla prezentována, souhlasí. Byly to hodně intimní výpovědi a mohlo by se to obrátit proti nim. Pozitivní je, že jejich svědectví bude v archivu Muzea Hlučínska,“ řekl Ruský.

Celý projekt by se nepovedlo zrealizovat bez studenta historie Jiřího Nemynáře z Píště a řady pomocníků z celého Hlučínska. „Vůbec to nebyla snadné. I když jsme to domluvili dlouho dopředu, stávalo se, že někdo onemocněl, někomu se zvýšil tlak, nebo si to prostě rozmyslel. Jednou mi vypadl celý jeden natáčecí den, takže jsme museli improvizovat,“ popisoval Nemynář. Co však ocenil, že štáb lidé vždy ochotně přijímali a zvali do domu.

„Myslím, že když něco vyvolá takovou debatu, je to super,“ zakončil debatu Ervín Malchárek

 
Cisterciány zajímalo jediné: zaplať!
Napsal uživatel Liana Melecká   
Středa, 04 Leden 2012 11:25

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Baamonte. Sobrado dos Monxes. Ráno vstáváme brzy. Někteří štrachají po albergues už od šesti. Čeká nás totiž náročná etapa dlouhá 41 kilometrů. Camino vede neobydlenou krajinou a jediné ubytování je hned po patnácti kilometrech v Miraz, nebo až v klášteře v Sobradu. Josef se rozhodl nespěchat a přespí v Miraz, zranění chtějí stihnout autobus do Sobrada a jen část poutníků se rozhodla ujít celou náročnou etapu.

O půl sedmé vylézám z postele a začínám balit. Naštěstí je albergues velmi dobře vybavená, takže využívám venkovní toalety a umývárnu. A užívám si soukromí v prázdné místnosti. Za hodinu vyrážím na cestu. Camino mě vede pár kilometrů po silnici. Je sice už kolem osmé, ale je stále hustá mlha a šero. Od patníku, u kterého camino odbočuje do lesa, to mám do Santiaga už jen 99, 8 kilometrů.

U pramene v lese si nabírám vodu a po lesních pěšinách docházím do vesničky Miraz. U malého baru doplňuji před náročným přechodem kalorie a dávám si kávu a velký nanuk. Mlha už zmizela a na obloze se objevilo slunce. U stolečku sedí dva poutníci. Dávám se s nimi do řeči. Jsou to Němci a také míří do Sobrada.

Uprostřed hor, reklama na taxi

Když odchází ještě jim zamávám a pak už je vidím jen jednou, zdálky před sebou. Z městečka se cesta zvedá do kopců. Cestička se klikatí mezi skálami porostlými kosodřevinou. Připomíná mi to turistickou cestu z Petrových Kamenů v Jeseníkách. Najednou se z jedné strany vynoří žena. Jde jen bez batohu, nalehko, takže se zvědavě ptám, odkud jde. „Jsem dobrovolník a pracuji v albergues v Mirazu. Teď ještě poutníci nedorazili, takže jsem si vyšla na procházku,“ vysvětluje sympatická Němka. Když se vrací, slibuje, že vyřídí pozdravy Josefovi. Na jednom z vrcholků si všimnu končící asfaltové silnice. Končí na mýtině s mohutným smrkem. Něco se na něm bělá a když přijdu blíž, dávám se do smíchu. Někdo tam připevnil tabulku s mobilem na taxi.

Pak už chodník začíná pomalu klesat do údolí. Slunce nepříjemně pálí přímo do obličeje, takže vytahuji kšilt. Za celou dobu nepotkám ani živáčka.

Krajina je jen málo obydlená, takže se těším až dorazím do osady s příhodným názvem Marcela. A mám štěstí. V jedné usedlosti si majitelka zřídila malý bar. Kupuji si chlazenou vodu a s chutí se napiju. Poslední úsek opět vede podél silnice. Těsně před Sobradem odbočuje camino doprava k rybníku, který podle průvodce založili cisterciáni z kláštera. "To už snad nebude klášter daleko,“ říkám si.  

Kobky mnichů připomínaly sklepení 

Pět minut před šestou vcházím do bran historické kamenné budovy, který cisterciáni obývali už v roce 1142, s velkým nápisem paix (mír, pokoj). Na vrátnici sedí podivný stařík, jehož heslo je zřejmě „maňana“. Než vytáhne sešit, vybere pět euro za nocleh a orazítkuje mi credenciál, uběhne víc jak půlhodina. Konečně shodím bágl na postel. Tmavá místnost bez oken je cítit plesnivinou a klenuté kamenné stropy připomínají spíš sklep.

Většina postelí je už obsazena. Na jedné tvrdě spí jakýsi muž. Najednou přichází cistercián v bílém hábitu s credenciálem v ruce a hlasitě opakuji jakési jméno. Pak docela bezohledně vzbudí spícího poutníka a bez okolků na něj vybafne: „Cinco euro,“. Když peníze dostane, beze slova odchází. „Podivní mniši,“ pomyslím si. Ještě více mě to překvapí, když si přečtu, že cisterciáni měli zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky a naopak povinnost manuálně pracovat.

Ani spánek nepřicházel

Když pak vidím špinavé a neudržované umývárny, lituji, že jsem raději nezamířila do penzionu na náměstí. Moc se proto nezdržuji a raději odcházím do útulné hospůdky, kde doplňuji energii na zítřejší pochod. Vychutnávám si smažené kalamáry, chorizo a zapíjím pivkem. Do kláštera se vracím ještě se dvěmi poutnicemi před desátou, ale vchod už je zamčený. Naštěstí jsou na dvoře ještě poutníci, takže přivolají jednoho z mnichů. Ten se strašně diví, co po něm chceme a velmi neochotně nás pouští dovnitř. Velmi neobvyklá reakce od člověka, který zasvětil život službě boží. V noci sebou házím ze strany na stranu a v nose cítím plesnivý zápach. Chvíli si představuji, co se asi v mohutných zdech kláštera za tu dobu odehrávalo, ale pak děsivé představy odeženu a konečně usínám.

 
Jak ušetřič a ešče se pošmakovač
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 29 Prosinec 2011 19:47

Zatímco ve všech částech Česka lidé propadají panice z dopadu finanční krize, lidé na Prajzske jsou v klidu. Ne nadarmo se o Prajzácích tvrdí, že dokáží vyžít z mála a ještě ušetřit. Ti, co ještě zažili fronty na banány a toaletní papír z doby budování komunismu, šli na radu k těm ještě starším. A oni povzpomínali, co jim "oma pravěli o časach, kdy ešče byli Pruskem" a jak dokázali přežít obě světové války. Protože Prajzáci jsou sice šetrní, ale ne lakotní, rádi se o rady s ostatními podělí.

Jak z ničeho uvařit pro jedneho na čtyry dny.

(rada Frau Pekař z Hlučina)

Základem jsou pouze dvě kuřecí křídla. „V ponděli uvařim jedno křidlo ve vodže z kobzoli. Bo taka voda se něvyleva. Dyč už tam je kmin, sul i vitaminy. Maso z křidla a jeden kobzol něcham na utery, enem přidam trochu zeleneho. A jak se pošmakuju.  Ve středu upeču to druhe skřidlo. Enem tak bez fetu a zim skuru a pul krajička chleba. Ve čtvrtek zim maso a druhu pulku krajica,“ popisovala levný recept Frau Pekař. Upozornila, že do soboty by se maso mohlo zkazit, protože v pátek je půst. A co na snídani? „To stači melta bez cukru, bo ten něsmim, a namisto večeře pořikač ružaněc,“ doporučila zkušená žena a zavzpomínala, jak kdysi za Holajnem slévali vodu z několika konzerv pečenáčů. Pak stačilo doma vodu jen ohřát a pomačkat do ní pár brambor. Pojedla z toho celá rodina.

Dieta po Vanocach od četky Tonky z Chlebičova

„Tuž dževucha, ja či poradžim, jak fajně poješč, ušporovač a ešče zostač šlank. To mušiš sleč osolenu vodu z uvařenych kobzoli do kastrola. Potym přidač něolizane niči ze štyrech rolad a nadrobič štyry chlebove skurki. Nakoněc enem přidač kusek zeleneho a pojiš jak grofka,“ prozradila rodinný recept Tonka.

Co neuškočilo bravkovi, synkovi tež něuškodži  (rada stryka Francka z Hlučina)

V Prajzských domácnostech se kdysi zužitkovalo úplně všechno. Ani nemuseli přemýšlet, kde postavit kompostárnu. Na peci tenkrát v každé kuchyni stál velký hrnec, do kterého hospodyně házela všechno, co se neupotřebilo. Slupky z brambor, listy z kedluben, zbytky jídel, starý chleba a vše se zalilo první vodou z mytí nádobí. Tak se to sbíralo i celý týden. „Protože směs pak na plotně pořád bublala, nemohla se zkazit. Říkalo se tomu „chlapačka“. Čas od času se to pak nalilo praseti. A že to bylo moc dobré, jsem poznal na vlastní kůži. Po jedné oslavě MDŽ jsem to totiž zamlada tomu praseti „vychlampal“ já. Máma tenkrát běžela k doktorovi a ptala se, co má se mnou dělat. Ten jí řekl: Když to neuškodilo bravkovi, tuž synkovi tež ni,“ vzpomínal na své mládí stryk Francek z Hlučína.

Jak nakrmič hladne džeči za patnact korun (radži onkel Helmut)

A nakonec rada, pro některé naše spoluobčany s mnoha dětmi. (Pozor, cenu aktuálně změnit podle slev nejbližšího supermarketu). „Na nedělu kupim za deset korun bravsku hlavu a za pět korun haverfloky (ovesné vločky). Všecko uvařim a džeči se z teho tak nadžgaju, že jim tři dni pupky stoju,“ prozradil onkel Helmut.

A čím se takové dobroty kdysi na Prajzske zapíjely? Nejlepší byla svěží voda, ale někdy zbylo i na pravou Prajzskou slivovici. „Zralu slivu vem do huby, zalij horkum vodum a sam budžeš volač, jak dobře pálí,“ radil onkel Helmut. 

(zdroj: paměti Jiřího Sonnka)

 
« ZačátekPředchozí1112DalšíKonec »

Strana 11 z 12


Valid XHTML and CSS.