news menu leftnews menu right

Co je to Prajzská

  • Mezi hranicemi s Polskem, řekou Opavou a Odrou leží Hlučínsko. Lidé, kteří tam žijí, potkal zajímavý osud.
     
    Aniž by se někam stěhovali, stali se z nich Prusové (proto název Prajzská), Čechoslováci, Němci a nyní Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou neztratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a hanlivě je nazývali Prajzáky. Zajímavé příběhy místních lidí, jejich zvyky i místní speciality postupně najdete na těchto webových stránkách.
     

    Tvořit je můžete také vy. Znáte nějaký zajímavý recept? Setkali jste se se zajímavým člověkem? Víte o nějaké místní zajímavosti? Znáte nějaký speciální výraz v nářečí, který jinde neznají?
     
    Pak pište na e- mail:
    prajzskenoviny@seznam.cz
    Liana Melecká

Nejnovější

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Zručné ruce si poradily s perníkovým mořem

Bohuslavice. Zdá se, že bohuslavické perníkářky každým rokem zvedají laťku svých dovedností. Letos se rozhodly vytvořit z perníku přímo moře. „Do Boh....

Baner

  •  

    Místo pro vaši reklamu

Počítadlo návštěv:
Panská sídla na Hlučínsku
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 17 Červenec 2012 14:29

Kravaře. Všichni, které zajímá historie zámků na Hlučínsku, vzpomínky pamětníků, kteří na těchto sídlech sloužili, i pověsti, které se o nich dochovaly, určitě zavítají na zámek v Kravařích. Od čtvrtka 19. července zde otevírají zajímavou výstavu nazvanou PANSKÁ SÍDLA NA HLUČÍNSKU A JEJICH OSUDY. Vernisáž výstavy se koná 19. července v pět hodin odpoledne a výstava potrvá do 30. září.

 

 
Ludgeřovičtí dostali peníze na povodňové škody
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pátek, 13 Červenec 2012 17:11

Ludgeřovice. Po dvou letech od povodně, kdy museli investovat nemalé peníze na odstranění škod, nyní mají Ludgeřovičtí důvod k radosti. Krajští zastupitelé vyhověli jejich žádosti a počátkem července jim připsali na účet obce 368 tisíc korun.   

„Jsem velmi rád, že v dnešní době, kdy se téměř nedostává peněz na základní údržbu obecního majetku, se podařilo tyto finance získat zpět do obecního rozpočtu. Teď musíme jen doufat, že se podobné živelné pohromy v budoucnu už nebudou opakovat," uvedl starosta Ludgeřovic Daniel Havlík.
Povodeň se přehnala Ludgeřovicemi v květnu a červnu roku 2010 a škody napáchala jak na majetku občanů, tak obce. „Voda nás tehdy skutečně hodně a opakovaně potrápila. Značně poškodila hráze a přepady na kaskádě Ludgeřovických rybníků a podemlela kus břehu potoka i s oplocením u fotbalového hřiště,“ popisoval starosta.
Po nutných opravách a vyčíslení škod obec požádala o dotaci z Fondu solidarity Evropské unie na úhradu povodňových škod, prostřednictvím Moravskoslezského kraje.

 
Panovníci na dřevořezbách
Napsal uživatel Liana Melecká   
Středa, 11 Červenec 2012 14:24

Hlučín. Zajímavá výstava nazvaná Panovníci českých zemí a jejich manželky bude od pátku 13. července otevřena v hlučínském Muzeu Hlučínska. Návštěvníci zde uvidí 106 unikátních kolorovaných reliéfních dřevořezeb, ztvárňující postavy českých králů a jejich manželek výtvarnice, řezbářky a ilustrátorky Jarmily Haldové. V detailním provedení jejich bohatých kostýmů, šperků, zbraní a v nezaměnitelném výrazu živé tváře a držení těla se odvíjejí historické příběhy jejich duší, skutků, vítězství a pádů. Vše je doplněno autentickými vzory a dobovými ornamenty.

Jarmila Haldová patří k známým výtvarnicím také ve světě. Vytváří mimo jiné betlémy, loutky, ilustruje knihy, věnuje se botanickým ilustracím, pohádkám a pověstem. Svou dřevořezbářskou práci rozvinula v náročné cykly, jako je například kolekce bohů z řecké mytologie, kolorované postavy z Mozartových oper, postavy z Babičky od Boženy Němcové a soubor 32 reliéfních světců pro nevidomé. Součástí výstavy je také koutek pro děti s řadou her a kvízů, týkající se našich panovníků a českých dějin.  Výstava potrvá do 20. listopadu.

 

 
Kresby Libuše Markové
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pátek, 29 Červen 2012 12:33

Hlučín. V Muzeu Hlučínska chystají novou výstavu.  Nazvali ji „Ohlédnutí“ a svou celoživostní tvorbu (kresby, malby, keramiku) zde představí středoškolská učitelka Gymnázia J. Kainara a výtvarného obou Základní umělecké školy P. J. Vejvanovského v  Hlučíně, Libuše Marková,  Výstava začíná v pondělí 2. července a potrvá do neděle 29. července.

 
Stát se knězem? To musí být člověku dáno shůry, říká jáhen Jiří Marek Kotrba
(7 Hodnoceno, průměr 4.57 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 26 Červen 2012 13:12

Hlučín. Po dlouhé době budou mít Hlučínští opět svého kněze. Tuto sobotu 30. června, v katedrále Božského Spasitele v Ostravě posvětí biskup František Václav Lobkowicz ke kněžské službě šest jáhnů. Mezi nimi bude také Jiří Marek Kotrba z Hlučína. O týden později, v sobotu 7. července v 10 hodin, pak bude tento novokněz sloužit v hlučínském farním kostele svatého Jana Křtitele svou první mši svatou (primici).

Kdy jste se rozhodl stát se knězem?
Mé rozhodnutí stát se knězem se zrodilo v poměrně brzkém věku, myslím snad už někdy v první třídě základní školy. Rozhodnutí tehdy ovlivnil jeden kněz působící na Hlučínsku, který se od té chvíle stal mým vzorem. Představy o kněžské službě byly tehdy samozřejmě s ohledem na můj věk velmi naivní, ale postupem času začaly dozrávat v pevné rozhodnutí. V dnešní době si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.

Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče a příbuzní? Přece jen je to rozhodnutí na celý život.
K mému překvapení rodiče nereagovali nějak nepřiměřeně. Jako vše ostatní i toto řešili domluvou. Mysleli, že je to jen chvilkový rozmar a že mě to možná v budoucnu přejde. Když se jejich předpoklady nesplnily a viděli, že ve snaze o dosažení cíle jsem zapálený a neoblomný, vzali to. Nikdy mi v mém rozhodnutí nebránili.

Jak moc bylo studium náročné?
Tak pokud je řeč o přípravě ke kněžství, studium jako takové je pouze jednou ze složek přípravy. Probíhá na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci a má připravit budoucího kněze na vykonávání jeho služby po stránce intelektuální. Trvá 5 let a je zakončeno státními zkouškami a magisterskou promocí. Paralelně však také probíhá příprava duchovní v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci, kde se kandidát připravuje na vykonávání své služby duchovní formací zkušených kněží.

Podle toho, že u nás slouží stále více kněží z Polska, nebo Slovenska, to vypadá, že studentů spíš ubývá?
Je to pravda. Fenoménem posledních let je spíše pokles studentů. Je to ale jen přirozený důsledek, neboť i porodnost je nižší. Každopádně dochází také k poklesu díky odchodu z důvodů studijních nebo formačních. Jednoduše řečeno, není v silách každého, projít náročnou přípravou jak intelektuální tak duchovní. Navíc je zde ještě jeden aspekt, který toto vše ovlivňuje a ten je rázu čistě nadpřirozeného a říká se mu Boží povolání. Když to řeknu čistě laicky, tak člověku to musí být dáno shůry.

Je studium v něčem odlišné od jiných vysokých škol?
Studium je stejné jako na kterékoliv jiné vysoké škole. Student musí v průběhu pěti let zvládnout předepsané učivo a složit z něj zkoušky. Nedávno jsem si pro zajímavost prošel dodatek k diplomu a zjistil jsem, že jich bylo více než stopadesát. První dva roky studia jsou věnovány filosofii a studiu jazyků jako je latina, řečtina, hebrejština a další tři roky už jsou zaměřeny ryze teologicky, kdy se chodí na přednášky z morálky, dogmatiky nebo církevního práva.

Co si lidé mohou představit pod pojmem formace?
Formace v semináři je pro mnohé nepochopitelným pojmem, neboť nemá ve společnosti obdoby. Často se přirovnává k vojenské průpravě. Mnoho prvků, jako je denní řád a poslušnost, je společných, ale na rozdíl od vojenské disciplíny je založena na jiných principech.

Vaše první mše na postu kněze proběhne první prázdninovou sobotu. Jak dlouho se na ni připravujete?
Pokud bych měl jít na samotný začátek příprav, myslím, že jsem začal už někdy po Novém roce. Zorganizovat takovou primici znamená zařídit mnoho různých detailů, které se v konečném důsledku spojí dohromady a vytvoří, doufejme, že pěkný a kompaktní celek. Nejintenzivněji se tak děje těsně před samotnou primicí. To se ladí detaily a pilují se vzniklé nedostatky. Nejde samozřejmě o to, aby primice byla dokonale zrežírovaným divadlem, ale aby se připravila důstojná a příjemná slavnost pro všechny zúčastněné.

Těšíte se?
To bych přímo neřekl. Spíše jsem ve stavu příjemného očekávání.

Kdo je Jiří Marek Kotrba?
Narodil se 22. března 1984 v Opavě. Dětství prožil s rodiči a bratrem v Hlučíně - Bobrovníkách. Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu Josefa Kainara v Hlučíně a vysokoškolského titulu dosáhl na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zde také prožil dobu své duchovní přípravy ke kněžství v Arcibiskupském kněžském semináři.  Pro jáhenskou pastorační praxi byl ustanoven do farnosti Karviná. Mezi jeho záliby patří turistika, rád si zahraje volejbal nebo si vyjede někam na kole. Ve volných chvílích se věnuje studiu jazyků nebo si poslechne dobrou klasickou hudbu.

Jak bude primiční mše probíhat?
Primiční slavnost začne v sobotu 7. července v devět hodin krátkou pobožností v kostele sv. Markéty, odkud se dle zvyklostí vydá průvod  přes město do farního kostela. Tam budu v deset hodin sloužit primiční mši a po ní budu udělovat hromadně novokněžské požehnání. Kdo by však chtěl přijmout novokněžské požehnání individuálně, bude mít možnost ještě od tří hodin odpoledne.

Jakou účast očekáváte?
Vzhledem k tomu, že jsme na Hlučínsku tak velkou.

V současné době bydlíte na sídlišti OKD. Už víte, do které farnosti jako nově vysvěcený kněz nastoupíte? Máte problémy zvyknout si na nové prostředí?
Myslím, že v tomto ohledu jsem velmi přizpůsobivý. Nevadilo by mi zůstat ve městě, ale taky bych se těšil, kdybych byl poslán na vesnici. Beru to tak, že všude jsou lidé, kteří kněze potřebují.

Působíte velmi sympaticky a spíše byc vás tipoval spíše na učitele nebo lékárníka. Jak moc se váš život bude lišit od vašich vrstevníků?
Lišit se bude v mnoha věcech. První věcí je samozřejmě to, že se nebudu ženit. V římskokatolické církvi totiž kněží skládají slib čistoty, lidově nazývaný celibát, kterým se kněz zříká možnosti založit vlastní rodinu. Jakýmsi zadostiučiněním je fakt, že kněz je podstatě duchovním otcem sobě svěřených duší. Proto se kněžím, alespoň u nás, říká „otče“.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Zatím příliš neplánuju.  Ono se to v kněžské službě ani dost dobře nedá. Vždy záleží na tom, na jakém místě zrovna kněz působí a od toho se odvíjí i nějaké jeho osobní plány.

Co uděláte po nástupu do nového působiště nejdřív?
Zajímavá otázka. Pravděpodobně udělám to samé, když jsem nastupoval jako jáhen do Karviné a půjdu si obhlédnout terén. Projdu se novým působištěm, abych řekněme nasál atmosféru toho místa.

Pokud vím, tak vaše finanční ohodnocení asi nebude moc vysoké. Nebudete s tím mít problém?
Tak určitě je pravdou, že povolání kněze nepatří k těm nejlépe finančně ohodnoceným. Na druhou stranu kněz nemá vůči nikomu vyživovací povinnost jako třeba rodiče, takže všechny získané prostředky jsou pak pro jeho potřebu a může si s nimi naložit, jak chce. Záleží na každém, jak bude hospodařit. Pokud je alespoň trochu soudný a prozíravý, tak vystačí i s tím co má.

Máte nějaké tajné přání?
Přání samozřejmě mám, jen nevím, jestli bude ještě tajné, když je zveřejním. Přednostně bych si přál zůstat i po kněžském svěcení nohama na zemi. Občas se stává, že kněz je hlavou v oblacích a příliš nevnímá názory lidí kolem sebe. Ono samotné povolání kněze k tomu někdy trochu svádí, ale s trochou dobré vůle, zdravé sebekritiky a pokory může zůstat kněz řekněme „normální“.

Autor textu a foto: Miroslav Pech

 
Hlučínské slavnosti plné zpěvu
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 18 Červen 2012 14:34

Hlučín. Na Mírovím náměstí v Hlučíně začnou již tuto sobotu 23. červne tradiční Hlučínské slavnosti. Hlučínští pro návštěvníky připravili zajímavý program a vystoupí zde celá řada hudebních skupin. Také na děti čeká spousta atrakcí a dobrot. Proběhne zde i finále pěvecké soutěže Hlučínské hvězdné nebe. Jde o pěveckou soutěž, ve které soutěžící zpívá s hudebním podkladem písně. Na výherce soutěže čeká atraktivní cena ve formě počítače. Do finále se probojovaly čtyři soutěžící a jejich hudební vizitku je možné zhlédnout na http://tvs-hlucin.cz/?page=nebe.

 

 
Na židli, kde seděl Petr Bezruč, nikdo jiný sedět nesměl, vzpomíná dcera Ludmily Hořké
(3 Hodnoceno, průměr 1.33 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 18 Červen 2012 11:04

Terezie Hablová se narodila jako desátá v pořadí. Její matce, Ludmile Hořké bylo tehdy šestatřicet let a za pět let porodila ještě jedenácté dítě, Marii. Letos od narození Ludmily Hořké uplyne stodvacet let. I když uživit početnou rodinu byl často problém, Terezie Hablová na svou „mačičku“, jak jí děti říkaly, vzpomíná s láskou.

Matka s dcerou. Vlevo dosud nepublikované foto Ludmily Hořké, když jí bylo dvacet. Vpravo její mladičká dcera Terezie Hablová. 4 x FOTO RODINNÝ ARCHIV

Na fotografiích, které lidé znají z médií je obvykle Ludmila Hořká jako starší žena v šátku.  Jak si ji pamatujete vy?
V šátku chodila pořád. Vlasy maminka nosila delší, po ramena. Pokaždé si je vzadu na krku stáhla a sepnula sponkami. Pak vlasy schovala pod šátek. Vzpomínám si, že je měla velmi brzo šedivé. Oslovovali jsme ji „mačička“ a onikali jsme jí. Doma chodila oblečená „po selsku“ v bavlněných šatech. Otce jsme říkali „tačičku“ a i jemu jsme onikali.

Zůstala vám po mamince nějaká památku?
Ano, roky jsem schovávala jeden její krásný hlučínský kroj. Ale už ho nemám. Když po revoluci přijela moje dcera z Kanady na návštěvu, tak jsem jí ho věnovala. Má ho doma na figuríně a říkala mi, že když se na něj podívá, najednou je doma na Hlučínsku.

V Kanadě žije i vaše starší sestra. Jak se tam dostala?
Josefka odjela hned po převratu v roce 1948 a moje dcera se tak rozhodla, když jí za komunistů nedovolili studovat.

Svou první publikaci maminka vydala pod svým pravým jménem Marie Šindelářová. Kdo přišel na pseudonym Ludmila Hořká? 
„Mačička“ se často scházeli s ředitelem kravařské měšťanské školy Hruškou. Když mu o sobě vyprávěla, říkával jí, že měla hořký život. Proto zvolila ten pseudonym.

Když vám zemřel bratr, byla jste dítě. Vzpomínáte si na to?
Byla to pro rodiče tenkrát těžká rána. Oldřich se učil stolařem a rodiče počítali, že jeho výdělek rodině pomůže. Jenže onemocněl. Dostal zápal mozkových blan, a i když ho tenkrát odvezli do nemocnice, už mu lékaři nedokázali pomoci.

                                                                                                                          Ludmila Hořká před svým domem

Je to pravda, že rodiče neměli ani na pohřeb?
Ano. Byla hospodářská krize a ani pro otce zedníka, se téměř žádná práce nenašla. Rodiče si museli vypůjčit peníze, aby mohli syna slušně pochovat. Vzpomínám si, že za rakví šla podle zvyku dívka oblečená za nevěstu a za ní osm družiček v bílých šatech. Doma pak bylo jednoduché pohoštění pro smuteční hosty.

Měli jste, ale přece doma hospodu?
To ano, jenže lidé tam moc nechodili. Sousedé z Dvořiska mamince záviděli, že taková obyčejná žena uměla psát a krásně zpívat. Lidé z Kravař, které před vznikem České republiky patřilo k Prusku, jí zase zazlívali že psala do českých novin. Mačička to pak vyřešili tak, že hospodu před válkou pronajali jedné paní z Kravař. Najednou byla hospoda plná Kravařských.

Jaké to bylo za války?
Ještě před příchodem nacistů, utekli mačička s námi třemi nejmenšími do Kostelce na Hané. Některé děti z Hlučínska tam totiž ještě před válkou jezdily na prázdniny. Byla to taková akce Sokola a lidé si nás na Hané rozebrali do rodin. Zůstali jsme tam téměř celý osmatřicátý rok. Mačička zůstali s nejmladší Mařenkou v rodině Bašných, Josefka chodila na obědy k hospodyni Petra Bezruče a já, jedenáctiletá, jsem bydlela v rodině Špačkových, kteří tam měli lékárnu. Pak Němci obsadili i Kostelec a tak jsme se vrátili na Dvořisko.

A co otec?
„Tačiček“ zůstali doma se dvěmi staršími dětmi. Během války si Němci udělali z výčepu hospody sklad vojenských motocyklů a v druhé místnosti spali na zemi na slamnících ruští zajatci. Když jsme se vrátili z Kostelce, bydleli jsme my dvě nejmladší sestry a rodiče ve výměnku u domu. Starší sourozenci a Josefka zůstali v protektorátu. Někteří v té době studovali, nebo pracovali.

V kolika místnostech jste bydleli?
Měli jsme kuchyň a pokoj, ve kterém se spalo. Vzpomínám si, že jako malé, jsme obě s Mařenkou spaly v kuchyňské rozkládací lavici. Přes den se na ní sedělo a na noc nám je maminka rozložila. Na slamníku uvnitř jsme pak v noci spaly.

Jak se vlastně vaše maminka s Petrem Bezručem seznámila?
To nevím, ale znali se už v době, kdy Československo obsadili Němci. Vzpomínám si, jak nás přijel navštívit po válce do Kravař. Náš dům na Dvořisku dostal během fronty zásah, takže jsme tenkrát bydleli v domě naproti kravařské základní školy. V místech, kde je dnes takzvaný Bílý dům. Než otec náš dům opravil, měla tam maminka otevřenou hospodu.                                                                      

 Otec František Šindelář

Co vám z návštěvy zůstalo v paměti?
Petr Bezruč byl vysoký, statný muž a přijel oblečený v pěkném obleku. Tenkrát lidé z Hané poslali lidem z Kravař nějaké peníze a oblečení, takže mu „mačička“ dali vyúčtování, kdo jaký obnos dostal. Originální seznam, mám doma dodnes schovaný. Když odjel, přehodila na židli, kde seděl, krásný květovaný šátek a všem vykládala, že na ní seděl Petr Bezruč. Nikomu pak nedovolila, aby si na ni sedl.

Řeka Opava tvořila v dobách mládí vaší maminky hranici mezi Pruskem a Rakousko-Uherskem. Ve svých knihách často vzpomíná, jak se na obou březích řeky Opavy pašovalo. Zažila jste ještě celníky na mostě? 
To už ne, ale vzpomínám si, že celnice ještě stála. Byla v místě, kde je teď restaurace U Štura. Chodilo se tam po schůdkách dolů, takže tam muselo být asi pěkně vlhko. Ještě po válce tam bydlel stryk Zeyfrid. Až když zemřel, tak ji zbourali.

Po válce založila Ludmila Hořká taneční soubor a v kroji propagovala Hlučínsko po Československé republice. Jezdily jste s ní? 
Ano, bylo nás asi dvacet mladých děvčat a vystupovaly jsme v hlučínských krojích na různých společenských akcích. Tančily jsme a zpívaly. Vzpomínám si, jak jsme byly několik dní v Praze, na akci nazvané „Slezsko vpřed“. Chodily jsme tenkrát v krojích i po ulicích a Pražené se nás vyptávali, odkud jsme. Když jsme odpovídaly, že z Hlučínska, někteří divili, kde to je, a vyptávali se nás, jak dlouho jsme do Prahy cestovaly.

Slezská děvucha z Hlučínska posílá našim čtenářkám tento úsměv a ujištění, že válkou těžce postižené Slezsko, kraj našeho největšího průmyslu splní dvouletý plán a přičiní se o zajištění národního blahobytu..

S tímto textem vyšla fotografie Terezie Hablové v časopise Vlasta v roce 1946.

FOTO O. STRAKA.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To jste cestovaly autobusem? 
Ne, vlakem a jezdily s námi i zpěvačky z ostravského divadla. Na operní pěvkyni Jarmilu Bičišťovou dodnes vzpomínám. Velké fotografie z této akce, pak nějakou dobu vystavovali i v Praze v Národním muzeu.

Knihy vaší maminky vycházely před válkou i v době, kdy nás obsadili Němci. Pak nastoupili k moci komunisté, a přišel zákaz. Proč? Asi jim vadilo, že popisuje i náboženský život lidí na Hlučínsku. Koncem padesátých let, ale zase mohla své knihy vydávat.

 

Kdo je Terezie Hablová?

Je jí 84 let a je druhou nejmladší dcerou Ludmily Hořké. Pracovala jako účetní střídavě v Jednotě a Místním národním výboru. Kromě ní žije na Dvořisku ještě o pět let mladší Marie Kociánová a v Kanadě devětaosmdesátiletá sestra Josefka.


 
Hafest: hudba, letecké modely, i móda
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 28 Květen 2012 07:50

Hať. Reggae v podání skupiny Rhomanie, Pavel Dobeš, rock'n'roll  se skupinou Imodium, či nu-metal s HC3. To jsou jen první čtyři interpreti z deseti, kteří v sobotu 9. května přijedou pobavit účastníky druhého ročníku hudebního festivalu Hafest do Hati.

„Někdy na jaře roku 2011 jsme se rozhodli, že by nebylo špatné obnovit haťskou festivalovou tradici ještě z doby fungování Svazu socialistické mládeže (SSM). Dali jsme dohromady partu více jak dvaceti dobrovolníků a pozvali takové kapely, aby si na své přišly všechny generace a hudební žánry,“ vysvětlovala jedna z pořadatelek Jana Stočková. Na první ročník přišlo pět set lidí, takže na počátku letošního roku dobrovolníci zakládají společnost Ha Kultura, jejíž cílem je rozvíjet kulturní dění v Hati.

„Chceme, aby byly akce zajímavé pro širší spektrum návštěvníků, a tomu se budeme snažit přizpůsobovat program jednotlivých akcí. Hať není velká obec, ale to nic nemění na tom, že se tady lidi chtějí také bavit. Proč by měli jezdit do okolních měst, když se mohou pobavit i doma?“ doplňuje Stočková.

Na druhém ročníku Hafestu, který začne ve tři hodiny odpoledne v areálu U hráze v Hati u Hlučína, vystoupí italská Rhomanie, Pavel Dobeš, Imodium, HC3, Profesor Leopard, Allskapones, Ajdontker, Retro Jokers, The tapes, Kakaczech. „Akce se koná za každého počasí, k dispozici budou party stany, výborné pivo i občerstvení. Bude zajištěn také rozvoz Minibusem v průběhu večera do Hlučína a okolních obcí,“ přidává Stočková.

Účastníci se mohou těšit i na doprovodný program v podobě soutěží a exhibice RC modelů letadel Model klubu Hať, který je spolupořadatelem akce. Součástí občerstvení bude prodej fairtrade výrobků, které obstará nová kavárna z Hlučína OYE - open your eyes. Výtěžek pak půjde např. na podporu fairtrade zemědělců v rozvojových zemích. V rámci doprovodného programu se představí i motorkáři na cestách, pro nejmladší bude zajištěno malování na obličej nebo zde bude umístěn i stánek z opavského obchodu s oblečením Bekus Art Style.

 

 

 
Otčenáš na nástupišti? To vojenský kaplan nevyžadoval
(2 Hodnoceno, průměr 5.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pátek, 11 Květen 2012 18:00

Dolní Benešov. Pavel Kuchař byl prvním vojenským kaplanem, který sloužil u opavské posádky. Aby ho vojáci začali brát vážně, zkusil to s vtípky. A zabralo to. Mnozí začali chodit i na mši. Za vojáky tento rodák z Darkovic jezdil o velikonocích a na vánoce až do Bosny a Kosova. Nedávno se vrátil na Hlučínsko a dostal na starost Dolnobenešovskou farnost. 

 

Ze Švejka známe feldkuráty, za totality byli politruci. Co má na starosti vojenský kaplan?
Stejně tak se ptali i vojáci v opavské posádce: to se snad budeme muset modlit Otčenáš na nástupišti nebo co? Začal jsem tím, že jsem se snažil se všemi seznámit a na prvním velkém shromáždění jsem jim navrhl takovou kostru, co budu dělat. Trochu jsem to přitom opepřil pár vtípky a oni mě začali brát vážně. Pomáhal jsem vojákům základní služby u výcviku, chodil jsem s nimi na střelby, zajišťoval jsem pro ně odborné přednášky. Třeba lékařská přednáška o rozdílech mezi mužem a ženou u nich měla velký úspěch. (usmívá se)

Vysílali vás i na zahraniční mise?
Na pravidelnou misi jsem se nedostal, ale na vánoce a  velikonoce jsem jezdil povzbudit naše vojáky do Bosny a Kosova. Sloužil jsem tam bohoslužby a chodil za nimi do strážní služby. .

Sloužil jste mše i v opavských kasárnách?
Hrozně málo. Vojenský kaplan má být podle smlouvy nemisijní, takže nedělá agitaci pro Pánaboha. Pak ale někteří projevili zájem a tak jsem jim zajistil vycházky na mši. Když se ostatní dozvěděli, že se dostanou z kasáren, chodili i nevěřící.

Musí vojenský kaplan přísahat?
Ne, před nástupem do vojenské služby se sloužila takzvaná Bohoslužba vyslání. Tam jsem pronesl slib vojenského kaplana. Po odborné stránce jsem byl podřízený hlavnímu vojenskému kaplanovi v Praze a velitel opavského útvaru mi velel.

To jste v kasárnách i bydlel?
Ne. Bydlel jsme na faře u konkatedrály Panny Marie a do kasáren jsme docházel stejně jako vojáci z povolání. Pracovní dobu jsem si přizpůsobil režimu vojáků.

Kdy jste se začal zabývat myšlenkou, že se stanete knězem?
Taková myšlenka se mi začala vtírat, když mi bylo sedmnáct. Zprvu jsme ji odháněl. Hledal jsem faráře, kteří mě znali a myslel jsem, že mi řeknou, že je to nesmysl. Jenže žádný z těch čtyř, které jsme navštívil, nic takového neřekl. Měl jsem tenkrát před vojnou a farář v Hati mi dal radu. Dva roky vojny jsou dostatečně dlouhá doba, aby nápad buď vyšuměl, nebo abych ho realizoval.

Od roku 1994, kdy jste přijal jáhenské svěcení, už jste na sedmém místě. Nevadí vám to? Sotva si někde zvyknete, už vás pošlou jinam.
Byla to vůle nadřízených. Když ji uposlechnu, přináší to požehnání. Úplně slepá poslušnost, ale není na místě. Například, by kněz neměl působit v místě, kde má rodinu. Já pocházím z Darkovic a jako novokněze mě olomoucký arcibiskup vyslal do Hlučína, kde mám příbuzné. Kolegu zase posílali do Havířova, kde měl rodinu on. Tak jsme na to upozornili a prohodili jsme si to. To víte, když vás znají jako lajdáka, nedělá to dobrotu (směje se)

Kdo je Pavel Kuchař?

  • Je rodák z Darkovic a je mu pětačtyřicet let.
  • Jáhenské svěcení přijal 18.června 1994 v katedrále sv. Václava v Olomouci.
  • Roční jáhenskou službu vykonával ve farnosti Slavičín v Bílých Karpatech.
  • Dne 17. června 1995 byl v Olomouci arcibiskupem Janem Graubnerem vysvěcen na kněze
  • Dva roky slouží jako kaplan v Havířově.
  • Jeho první samostatnou farností je Malá Morávka.
  • V říjnu 2000 nastupuje jako vojenský kaplan do Armády ČR a slouží v Opavě a Staré Boleslavi, celkem šest let.
  • Od ledna 2007 působí ve farnosti Spálov u Oder a později ve Zlatých Horách.
  • Od srpna 2010 je farářem v Dolním Benešově.

Ale úplně odmítnout příkaz biskupa, nebo arcibiskupa kněz nemůže?
I to se stává. Například dva kněží přede mnou odmítli jít do armády jako vojenští kaplani.

Vojáky jste si získal vtípky, vkládáte humor i do kázání?
Lidé dnes mají problémů a starostí hodně, takže sem tam něco vtipného v kostele prohodím. V kázání ale ne, spíš při ohláškách.

Většinou jste sloužil v bývalých Sudetech. Tam asi moc oveček do kostela nechodilo?
Je pravda, že lidí chodilo do kostela méně, než tady na Hlučínsku, ale zato se mezi námi rychleji vytvořila přátelská pouta. Potřebuji lidi kolem sebe a tam mě lidé často zvali domů na návštěvu. V armádě jsem  se naučil, že nesmím čekat, že lidi přijdou za mnou, ale jít mezi ně.

Jak se vám loni začínalo na Hlučínsku, odkud pocházíte?
Pokaždé jsem se řídil radou starších kněží: na novém působišti se rok jen rozhlížej. Takže poznávám lidi z různých spolků, ve škole, chodím na kulturní akce.

Už jste přišel na to, jak přilákat do kostela mladé?
Nejlepším způsobem je dostat se k nim blíž. Přiznám se, že mám jednu nezkrocenou vášeň. Docela rád tančím. Chystáme proto na podzim jednu taneční akci, kterou jsme nazvali Šípková slavnost.

 

Myslíte si, že se vám je podaří dostat od počítačů?
Věřím, že ano.V Darkovicích jsme podobnou akci zkusili už v roce 1989. Poprvé přišlo devětačtyřicet lidí, podruhé už sto deset a potřetí jsme zaplnili sál kulturního domu. Vznikla tradice a akce nazvaná Velký prajzský unterhaltung běží od té doby každým rokem na podzim.

Stalo se v poslední době zvykem, že mladí lidé chodí na mši i s kojenci v kočárku. Často ruší ty starší křikem a pobíháním. Jaký máte na to názor?
Pokud je to možné, jen ať přijde do kostela celá rodina. Je to na zdravé úvaze rodičů a vzájemné toleranci těch ostatních. Když se na to dívám od oltáře, je to příjemný pohled, když v lavicích vidím všechny generace. Už také uvažuji, že jednou do měsíce budu sloužit mši zaměřenou speciálně pro rodiny s dětmi.

Jak vypadá takový pracovní den katolického kněze?
To je různé. Vstávám většinou v půl šesté ráno. Den začínám modlitbou, ranní hygienou a snídaní. V pondělí a čtvrtek učím po obědě ve škole náboženství, takže se připravuji na výuku. Hodně času mi zabere vyřizování na úřadech. Jednou za měsíc se s ostatními kněžími scházíme na děkanství nebo v Kravařích. Každý všední den sloužím v šest večerní bohoslužbu. Po ní na faře připravuji snoubence na svatbu, nebo rodiče na křest.

Kdo vám chystá jídlo? Máte svou hospodyni?
Jsem rád mezi lidmi, takže přes týden chodím na obědy do školní jídelny. O víkendu mi vaří maminka a třeba najde odvahu i někdo jiný... Až nebudu moci, tak si na stáří asi najdu i hospodyni.

 

 
Za Hlučínsko se rozhodně nestydím, naopak se k němu hrdě hlásím, říká Petr Čichoň
(2 Hodnoceno, průměr 2.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 26 Duben 2012 08:45

Je architektem, ale táhne ho to k psaní. Své básně přednáší lidem s loutnou v ruce jako středověký trubadúr. Žije v Brně, ale na své rodné Hlučínsko Petr Čichoň nezapomíná. Osudy lidí, kteří na tomto, kdysi pruském území žijí, popisuje ve své prvotině, kterou nazval Slezský román.

Kdy vás napadlo napsat román a jak dlouho psaní trvalo?
Nápad přišel před pěti roky. Měl jsem obrovskou potřebu vyjádřit se k problematice svého rodného kraje, ke své složité české i německé identitě. Slezský román jsem tedy psal téměř pět let. Mezi poezií a prózou, ale nedělám rozdíl. V západní Evropě většina básníků píše také prózu, poezie tam téměř nevychází.

Ve vašem románu se prolínají osudy rodiny Klučků z Ludgeřovic se vzpomínkami nacistického architekta Hanse Kammlera. Proč právě tato kombinace?
Na této kombinaci je založen celý román. Problematika druhé světové války očima prostých Němců, z Hlučínska, bývalé pruské kolonie, v kontrastu se skutečným nacistou. S Hansem Kammlerem, pocházejícím ze Štětína z německy mluvící měšťanské rodiny. Na román vyšlo mnoho recenzí, ale nikdo si nevšiml, že mé postavy vlastně Němci nejsou, přestože jsou s Německem spjati temným poutem.

Existují Klučkovi i ve skutečnosti?
Jedná se o konkrétní rodinu, kterým jsem dal jméno obvyklé na Hlučínsku. Na ludgeřovický úřad, kde lze Slezský román zakoupit, prý přišel otec Martina Klučky, který se dozvěděl, že hlavním hrdinou knihy je mladík s tímto jménem. To mě velmi potěšilo.

Moc lichotivě je nepopisujete: otec Walter neumí ani základy němčiny, rodina mluví jen nářečím. Skoro to vyvolává dojem, jako byste se za lidi na Hlučínsku styděl?

Za Hlučínsko se rozhodně nestydím, naopak se k němu hrdě hlásím a propaguji jej, jak to jen jde. Před několika dny jsem měl čtení v Praze, a někdo mi tam říkal, že o prostých zednících ve svém románu píši s laskavým humorem. Z této přesné reakce jsem měl obrovskou radost. Myslím si, že právě tato úsměvná poloha románu vzbudila zájem o Hlučínsko také mimo náš region. Někteří literární kritici mi podsouvali neetický přístup k nacismu, což je nedorozumění a nebezpečné nepochopení mé knihy. To, že většina lidí na Hlučínsku neumí (ale také neuměla ani před válkou) německy je skutečnost. Také já se učím němčinu až nyní. Lidé na Prajzské se do roku 1989 spíše obávali, než styděli, mluvit doma německy. Němčina ovšem stále zůstává součástí naší pruské identity a neměli bychom na ni zapomínat. Prusko vnímají v současnosti kontroverzně i Němci, což mě velmi mrzí. Stále však symbolizuje křehké spojení Západu s Východem a jeho bohatý a zajímavý kulturní odkaz stále trvá.

Už máme zpívajícího právníka, vy jste architekt skládající básně. Co vás k tomu vedlo?

Jsem spíš spisovatel, než cokoliv jiného. Proto jsem po roce 1989 využil možnost opustit svou profesi a stát se redaktorem. Vždy jsem psal - poezii, prózu, eseje a bavilo mě připravovat knihy k vydání, zkoumat, jak jsou napsány. Když jsem redigoval v nakladatelství nějaký text, tak už jsem doma neměl sílu, ani náladu psát něco vlastního, proto jsem se vrátil ke své profesi. Architekturu mám velmi rád, ale být uměleckým architektem je v naší malé zemi velký problém. V současné době mě baví o architektuře přednášet. Mám tak možnost odmítat zakázky, které mi zcela nevyhovují. Kombinuji psaní s projektováním.

Jak vás napadlo své básně doplnit hudbou?

Píši tradiční poezii, rýmovanou a metricky strukturovanou. Vlastně nepíši, nýbrž skládám, v tom je velký rozdíl. Kdysi se básně skládaly a poezie se zpívala. Já se k této formě vrátil. Od Radka Pasterňaka ze skupiny Buty jsem si před dvaceti lety koupil starou loutnu a začal jsem se doprovázet.

Nedávno jste byl hostem na besedě s dolnobenešovskou spisovatelkou Annou Malchárkovou. Pořádáte i vlastní besedy na Hlučínsku?

Paní Malchárkové si velmi vážím a musím jí i touto cestou poděkovat, že mě pozvala jako hosta do krásného prostředí dolnobenešovského zámku. Bylo to mé první čtení na Prajzské a velmi se mi líbilo. Přátelská romantická atmosféra u rybníka mi připomněla některá čtení v Hesensku. To mě velmi mile překvapilo. Myslím si, že taková čtení mají hluboký význam a přispívají k formování a posilování naší složité identity. Já sám čtení nepořádám. Čekám pasivně na pozvání a byl bych velmi potěšen, kdybych mohl knihu představit lidem i z ostatních prajzských vesnic. Jedno pozvání už přišlo z ludgeřovické knihovny a mám z toho velkou radost. Beseda bude 15. května.

Po studiích jste zůstal v Brně, proč?

Promoval jsem v roce 1992 a Brno v té době bylo a vlastně pořád je, městem nakladatelů a literárních časopisů. Sídlí tam několik významných nakladatelství. Byl jsem u zrodu nakladatelství Vetus Via a Host a proto jsem tam z pracovních důvodů zůstal.

Zajímáte se ještě o dění na Hlučínsku?

Zajímá mě hledání identity Hlučínska. O zajímavých akcích, projektech i lidech se dozvídám spíše náhodně. Také o Prajzských novinách jsem se dozvěděl na čtení v Dolním Benešově. Zaujal mě článek o vynikající spisovatelce Ludmile Hořké. Před léty jsem pozorně sledoval jednání o uložení ostatků padlých německých vojáků v Hlučíně. Velmi mile mě překvapil dětský soubor Burianky.

Když přijedete na návštěvu do své rodné obce, jak vnímáte změny?

Velmi dobře, od nových zastávek, nového hřiště až po novou plánovanou kanalizaci a rozšiřování obce o novou zástavbu. Mám ale pocit, že odchodem generace mých prarodičů, přímých pamětníků války, mizí část identity naší Prajzské. Mizí, nebo se výrazně proměňuje třeba nářečí. Když se procházím prázdným bytem, mých vloni zemřelých prarodičů, cítím něco typicky pruského, něco, co už není, ale přesto tady všude nějak zůstává.

Petr Čichoň v Dolním Benešově. 3x FOTO MIROSLAV ZIMERMAN

Kdo je Petr Čichoň?
  • Narodil se 23. června 1969 a je rodák z Ludgeřovic.
  • V letech1987–1992 absolvoval Vysoké učení technické v Brně.
  •  Do roku 1998 působil jako redaktor v nakladatelstvích Votobia a
    Vetus Via a v literárním časopise Host.
  • Od roku 1998 má svůj architektonický ateliér a učí na brněnském Ústavu architektury.
  • Svou první sbírku lyrické poezie nazval Chilia
  • Druhou sbírku Villa Diabolica doplnil i svým zpěvem na CD nosiči, stejně jako česko-německé Pruské balady.
  • V roce 2004 byl finalistou Drážďanské ceny lyriky. 
  • Loni mu vyšel jeho první román. (Slezský román).
  • Je stipendistou Pražského literárního domu autorů německého jazyka.
  • Žije v Brně.

 

Zaujala mě epizoda o hřebci Hanse Kammlera. Byl opravdu po válce v hřebčíně na Albertovci?

Ne nebyl, i když jeho kůň Przedswit skutečně žil. Do šumavského Hostouně a následně do Albertovce (Hilvetihofu) po válce převezli koně z celého protektorátu. Takže je možné, že někteří ze stájí tohoto vášnivého milovníka koní pocházeli. Jsem rád, že jste se mě zeptala na toho koně, on je skutečným duchem mého románu, nevinným duchem, který musel vše prožít.

Uvažujete o dalším románu?

V roce 2011 jsem napsal překotně román, ale nebudu jej prozatím publikovat, rád texty odkládám a pak si je znovu pročítám. Píši poměrně hodně a málo publikuji. Zapisuji si také poznámky k druhému dílu Slezského románu. Ale v současné době píši novou prózu, o které z pověrčivosti nechci mluvit. Můžu jen prozradit, že jsem se setkal před několika dny kvůli textu s paní Jiřinou Prekopovou, známou českou psycholožkou žijící v Německu, spoluautorkou převratné psychologické metody „pevného objetí“ – Festhaltetherapie.

Máte nějaké koníčky?

Bohužel psaní a architektura mi zabírá veškerý volný čas.

Který architekt je váš vzor?

Z těch starých mistrů mám rád pruského klasicistu Friedricha Schinkela. Velmi obdivuji německého architekta a významného architektonického pedagoga Heinricha Tessenowa, který působil v Německu v první polovině 20. století, hlásal takový německý prostý styl. Škoda, že jeho vliv byl přerušen nacismem a pak byl nahrazen funkcionalismem. Ze současných architektů si vážím všech, kterým se podařilo vytvořit architekturu jako umělecké dílo. Dnes je to velký problém – finanční i kulturní. Nelíbil se mi odmítavý přístup odborné veřejnosti ke Kaplického slavné knihovně, nebo odmítnutí pěší lávky od světoznámé architektky Evy Jiřičné v areálu Nové Karolíny v Ostravě.

Kterých, z vámi navržených staveb, si nejvíce ceníte?

Zmínil bych svou neofunkcionalistickou vilu v Opavě umístěnou osamoceně v polích na kraji města, ještě na prajzské straně. Navrhuji prosté domy s funkční jednoduchostí.  Snažím se také hlídat jako Prajzák, aby stavby byly (i přes použití prvků vyšší architektury) finančně dosažitelné také pro investory střední třídy.

 
« ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec »

Strana 8 z 12


Valid XHTML and CSS.