news menu leftnews menu right

Co je to Prajzská

  • Mezi hranicemi s Polskem, řekou Opavou a Odrou leží Hlučínsko. Lidé, kteří tam žijí, potkal zajímavý osud.
     
    Aniž by se někam stěhovali, stali se z nich Prusové (proto název Prajzská), Čechoslováci, Němci a nyní Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou neztratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a hanlivě je nazývali Prajzáky. Zajímavé příběhy místních lidí, jejich zvyky i místní speciality postupně najdete na těchto webových stránkách.
     

    Tvořit je můžete také vy. Znáte nějaký zajímavý recept? Setkali jste se se zajímavým člověkem? Víte o nějaké místní zajímavosti? Znáte nějaký speciální výraz v nářečí, který jinde neznají?
     
    Pak pište na e- mail:
    prajzskenoviny@seznam.cz
    Liana Melecká

Nejnovější

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Zručné ruce si poradily s perníkovým mořem

Bohuslavice. Zdá se, že bohuslavické perníkářky každým rokem zvedají laťku svých dovedností. Letos se rozhodly vytvořit z perníku přímo moře. „Do Boh....

Baner

  •  

    Místo pro vaši reklamu

Počítadlo návštěv:
České dráhy versus RegioJet
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 13 Březen 2012 16:52

Ostrava, Praha. Na české železnici si konečně konkurují dva dopravci. A mezi Českými drahami a RegioJetem nastala přetahovaná o cestující. Vyzkoušela jsem si, jaké služby nabízí obě společnosti svým zákazníkům na trati Ostrava Svinov – Praha.

Cestou tam, jsem zvolila páteční expres 148 Hukvaldy, který České dráhy vypravují ze Žiliny. Týden dopředu jsem si zakoupila Sporo tiket, který mě s in kartou přišel na 220 korun. Ve stejný den, jsem si přes internet zakoupila zpáteční jízdenku v Regio Jetu na neděli odpoledne, která mě stála 295 korun.

Před odjezdem jsem se médií dozvěděla, že na trati z Opavy do Svinova bude výluka a na opavském nádraží mi sdělili, že z Opavy do Háje ve Slezsku pojedou autobusy. V duchu jsem si gratulovala, že mám mezi odjezdy ve Svinově více jak půlhodinovou rezervu.

Nápoj zdarma? Moc lidí o tom neví

Stihla jsem si v pohodě vyzvednout v ČD centru nápoj. Cestující na tuto službu upozorňuje pouze nenápadná cedulka na dveřích, takže, kdo o tom, neví, lehce ji přehlédne. „Platí to pro cestující kteří si koupí jízdenku nad dvěstě kilometrů a mohou si vybrat buď neperlivou vodu, nebo pepsi,“ poučila mě paní za okýnkem.

Na světelné tabuli nástupiště se objevuje odjezd 10. 22 hodin a stejnou dobu odjezdu hlásí i plechový hlas z amplionu i v době, kdy ručičky hodin dvacátou druhou minutu opustily. Vlak zastavuje v 10. 25 a odjíždí v 10. 29. Žádného upozornění, či omluvy jsme se nedočkali. Sedm minut zpoždění zřejmě nestojí za to.

Usedám do kupé s šesti sedadly potaženými tmavě červeným sametem. Je na nich vidět, že vysavač už neviděly dost dlouho, stejně tak volají po očistě okna. Skoro nic přes ně nevidím. Když kolem projede stevard s klasickou nabídkou instantní kávy z termosky za 35 korun, vydám se na WC.

Dámy, pánové vám uvolní místa

Okno nejde zavřít, takže místnůstkou pěkně profukuje. Přesto je cítit onen známý zápach. Toaletní papír je tak s bídou na dvě použití a neteče voda. Studuji tabulku u dveří a zjišťuji, že sedím v oddělení pro dámy. „Co to znamená? To sem páni nemohou?“ ptám se průvodčího.

„Mohou, ale pokud by obsadili celé kupé a nastoupila žena, musí jí místo uvolnit,“ vysvětluje průvodčí. Dávám se do řeči se dvěmi slečnami naproti a vyzvídám, jestli vědí, že si mohly vyzvednout nápoj. "Jedem jenom do Olomouce, takže bychom nemohly, ale vůbec nevíme, že taková nabídka existuje," přiznaly. Po dvou hodinách se nudím a vydávám se zjistit, co nabízí často reklamovaná nová gastronomie v bistro voze.

Číšník mi nabízí místo u jednoho ze tří kruhových stolečků. Objednávám si kulajdu jsem mile překvapena. Polévka je výborná, hustá, s kusy brambor a hřibů. V dobré náladě popíjím červený cabernet a studuji nabídku. Svíčková za 129, guláš s knedlíkem a smažený řízek s bramborovým salátem za 125 korun. Párek za 45 korun. Medovník za 70, palačinka za 39 a preso za 35 korun. Pivo od 29 do 46 korun, víno od 47 do 79 korun. Je možné platit kartou.

RegioJet odjížděl přesně

Regio Jet odjíždí z Prahy přesně v 13.33 hodin. Usedám do pohodlného sedadla z černé kůže. Na opěrkách jsou čisté potahy s logem Regio Jetu. U každého sedadla je zásuvka na zapojení notebooku. U stolečků pro čtyři bych asi měla problém se ze sedadla do uličky připojit, ale snad by mě soused pustil na sedadlo u okna. Okamžitě je u nás mladá hosteska a dostávám vodu a hned potom noviny. Po chvíli projíždí kolem s vozíkem a nabízí čaj,  nebo americkou kávu. „Čaj s medem, prosím,“ objednávám si a vychutnávám vůni čerstvě spařených mátových lístků. Každý dostává navíc kukuřičný Cornes s hořkou čokoládou. Až do této chvíle vše zdarma.  

Na WC květiny a hudba

Vydávám se na nejbližší WC. Je tam čisto a celou místnůstkou se šíří jemná vůně z květu  orchideje, zastrčeného do skleničky. Jen co za sebou zavřu dveře, ozve se tichá hudba. Docela potěší i jemné ubrousky na ruce místo obvyklých zelených s drsným povrchem. Listuji si nabídkou jídel a porovnávám ceny. Tři druhy piva za dvacet dvacku, koláče s různou náplní za devět, croasant za 7, se šunkou, nebo sýrem za dvacet korun, sushi za osmdesát korun. Objednávám si zeleninový salát s kuřecím masem za pětačtyřicet korun.

„Bohužel, už máme pouze rajčatový. Vybírejte si, hned přijdu za vámi,“ omlouvá se stevardka. Neunikne mi, že na rozdíl od pracovníků českých drah má na vizitce nejen fotografii, ale také jméno. V Olomouci se dva „žluté“ vlaky míjejí. Porovnávám si čas. Odjíždíme přesně v 16.01. Vlak ve Svinově zastavuje minutu před odjezdem a jen co vystoupíme, rozjíždí se.  

 
Tramvaj cestující přejmenovali na „Mrazírny a ledárny“
(3 Hodnoceno, průměr 3.67 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Středa, 07 Březen 2012 19:58

Právě před třiceti lety naposledy vyjela na trať z Hlučína do Ostravy pověstná „Jednička“. Na cestování ve vozech, vyrobených ještě před druhou světovou válkou, které začaly jezdit do centra Ostravy v roce 1950 si dodnes pamatuje dvaaosmdesátiletý Horst Kostritza z Kravař. Denně, po sedm let vyjížděl z Kravař vlakem ve třičtvrtě na čtyři ráno a v Hlučíně přestupoval na tramvaj číslo jedna.

„Vagony byly dřevěné, s tvrdými lavicemi podél stěn. Denně byly beznadějně přeplněné. Ti co stáli se drželi kožených úchytů ze stropu, ti co tam natlačili naposledy se mohli držet jen souseda,“ popisoval „komfortní“ cestování Kostritza, pro kterého cesta na konečné u hotelu Palace ještě nekončila. Přestupoval tam podruhé na tramvaj do Radvanic, kde pracoval na Nové Huti Klementa Gottwalda, tehdy Donbasu.

„Okna za sedadly netěsnila, takže tam nejen táhlo, ale také zatékalo. Dveře dovnitř byly posuvné a škvírami tam kolikrát nafoukalo sněhovou závěj. Pod sedadly sice bylo topení, ale většinou bylo v poruše. Jednotlivé vozy nebyly průchozí, takže průvodčí musela na zastávce pokaždé vystoupit,“ vzpomínal muž.

Průvodčí to neměly lehké

Jízdenky prodávaly přímo ve voze, takže celou dobu nosila velkou koženou brašnu s penězi na rameni. Jízdenky i týdeníky pro kontrolu proštípla kleštěmi.

Kromě toho upozorňovala zvoněním řidiče, kdy má odjet, nebo zastavit. „Jednou jsme ráno vyjeli a v místě, kde v Petřkovicích trať klesala, řidiči přestaly fungovat brzdy. Držte se! volal na nás, když se přeplněná tramvaj řítila po trati. Jen jsme se modlili, aby nic nebylo v cestě. Naštěstí pak tramvaj na rovném úseku sama zastavila. Dlouho jsme pak čekali, až přijela náhradní souprava,“ přidal Kostritza.

Na trati z Hlučína do Ostravy jezdily soupravy se dvěmi, nebo třemi vozy, během dne ve dvanácti minutových intervalech. Ve špičkách jezdilo dokonce několik souprav těsně za sebou. K večeru pak co dvacet čtyři minut. „Trať byla jednokolejná s výhybkami pro křižování souprav. Takových křižovacích míst bylo v úseku z Hlučína do Petřkovic pět. Vozy pěkně protahovalo, takže se cestující bavili, když se na zamrzlých oknech objevovaly nápisy: Ostravské mrazírny a ledárny“ vzpomínal ludgeřovický kronikář Adolf Vjačka.

Než vyjely vlaky jezdili lidé na kole

Ještě předtím, než 29. listopadu 1950 vyjela na trať pověstná „Jednička“ jezdil z Hlučína do Petřkovic vlak. Poprvé vyjel 14. června roku 1925 a po pětadvaceti letech ho nahradila tramvaj.

„Zavedení vlakové a zejména pak tramvajové hromadné dopravy osob bylo pro celé Hlučínsko a také pro ostravské šachty a průmysl mimořádně významné.  Ostrava tím získala tisíce kvalitních pracovníků a obyvatelé Hlučínska dostupný a spolehlivý  zdroj obživy,“ vysvětloval kronikář.

Předtím se každý musel do práce dopravit jak mohl. Auta byla v té době vzácností, takže lidé na šichtu chodili pěšky nebo na kole.

„Kolem páté hodiny ráno a odpoledne po druhé hodiny byla silnice přes Ludgeřovice v celé své šířce zaplněna chodci a cyklisty. To si dnes nikdo ani neumí představit,“ doplnil Vjačka.

Trať i vozy byly po létech tak opotřebované, že bylo nezbytné situaci řešit. Před koncem roku 1982 byl tramvajový provoz z Ostravy do Hlučína ukončen a nahrazen autobusovou linkou 56, která je v provozu dodnes. Poslední tramvaj odjela z Hlučína do Ostravy 30.11.1982.

 
Štěpánkovičtí hodovali a ještě se pobavili
(2 Hodnoceno, průměr 3.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 05 Březen 2012 10:43

Štěpánkovice. Jelítka, jitrnice, tlačenka, prdelanka i sekaná. Kdo by si takové lahůdky nechal ujít. Však se také ženy u pultu, které je na fotbalovém hřišti ve Štěpánkovicích prodávaly, měly co otáčet. Mnozí, co si v sobotu před obědem vystáli dlouhou frontu, aby si domů odnesli čerstvé zabijačkové lahůdky, litovali, že si oběd nedali přímo na místě.

Chtěli, aby lidé poseděli

"Loni jsme zabíjačku dělali poprvé a jenom jsme výrobky prodávali u okýnka. Letos jsme chtěli, aby lidé u nás i poseděli. Obec pomohla zajistit stany a muziku, objednali jsme pivo z Rohova a ke každému teplému jídlu dáváme koláč zdarma,“ vysvětloval předseda místní Tělovýchovné jednoty Miroslav Záloha, když měl právě volnou chvilku.

Celkem dobrovolníci místního TJ zpracovali 700 kilogramů masa a dvanáct lidí dva dny intenzivně vyrábělo různé zabijačkové speciality. Ve volném čase a zdarma. A nebyla to jen mužská záležitost. Byla mezi nimi i jedna žena. Zkušená řeznice Eva Kovaříková, která své kuchařské umění představila loni i v pořadu Prostřeno.

„Chlapi potřebují jednu babu, aby je dirigovala,“ zažertovala Kovaříková, která měla na starosti teplou kuchyni. Její meníčka šly rychle na odbyt. Kdo by neochutnal zabijačkovou polévku za deset korun, guláš za devětašedesát, nebo sekanou s bramborem a zelím za pětašedesát.

„Těší mě, jak to jde rychle na odbyt. Výrobky jsme začali prodávat v deset a nejdřív se vyprodala polévka. Pak došly jelítka a po hodině a půl sekaná,“ pochvalovala si.

Gulášek, jako křen

Lidé využili krásného slunečného počasí a před polednem se začaly plnit i stoly. „Manžel zjistil na internetu, že se tu bude i vařit, tak jsme přišli na oběd. Dali jsme si guláš a sekanou. Bylo to moc dobré. Se známými jsme  vzpomínali, jak jsme dělali zabíjačku doma. Nejradši jsem míchala krev do jelítek,“ rozpovídala se Irena Mazurová.

Ke chvále se přidala i Anna Ozaniaková, která s manželem podniká v gastronomii a denně navaří 550 jídel. „Guláš byl opravdu vynikající,“ řekla. Nejvíce lidí na hřiště mířilo po poledni. To už se odsud po celé vesnici nesly známé písničky, v podání místního souboru Srubek. 

 
Holky od voltiže, akrobatky na koni
(9 Hodnoceno, průměr 4.44 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 21 Únor 2012 10:32

Albertovec. Za poslední dva roky si vybojovaly titul Mistři Severní Moravy a České republiky, předloni zvítězily na závodech Visegrádské čtyřky v Popradu, loni vítězky  celorepublikového poháru, šesté ve skupinách a desáté ve dvojicích na mistrovství Evropy ve Francouzském Le Mans. To vše dokázaly dívky z Albertovce ve sportu zvaném voltiž.

Uprostřed jezdecké haly albertovského hřebčína stojí trenér koní Ladislav Menšík. Na lonži kolem něj krouží kůň. Od nozder zvířete stoupá pára, stejně tak se v ledovém vzduchu sráží dech trenéra. I uvnitř se teplota pohybuje kolem nuly.

Kůň musí být "kliďas"

„Musí to být absolutně klidný kůň, minimálně sedm let starý, žádný temperamentní hřebec. Voltiž totiž jezdí i pětileté děti, takže pro ně cvičím tři valachy“ prozradil Menšík. Dalším důležitou vlastností koně na voltiž je také výborný cval.

„Porotci totiž nehodnotí jen sestavy dívek, ale jeden sleduje pouze pohyby koně,“ doplnil trenér. Také „jeho“ valaši se mají čím chlubit. V roce 2008, 2010 a 2011 získali titul „Kůň roku“.

První cesta dívek po příjezdu na trénink, vede k boxu koní Lancelota, Aqauarise a Unikáta. „Napřed musíme koně vykartáčovat a uklidit jim stání, pak se jdeme do haly rozhýbat,“ popisuje patnáctiletá Veronika Nováková z Bolatic. Během hřebelcování obratně uhýbá před hlavou obrovského valacha. „Má takový zvyk, že každému, kdo je v dosahu žužlá bundu. Taky na sobě nic nesnese. Každou deku hned shodí“ vysvětluje dívka.

Kateřina Kocurová (nahoře) a Ivana Klöselová na ME ve Francii.

 

Na trénink, který je třikrát do týdne, Veroniku vozí její matka. „Už se těšíme na jaro, kdy začnou závody. Na mistrovství ve Francii jsme s ostatními rodiči byli největší fandící skupina,“ přiznala Hana Nováková, která ještě loni vozila do hřebčína i druhou dceru Kristýnu. Letos už však v tomto sportu, který spojuje lásku ke koním s gymnastikou pokračuje jen starší Veronika.

Rozhýbat se musí dívky i koně

Zatímco trenér pobízí koně, aby se rozhýbali, dívky roztahují žíněnku a upevňují popruhy s madlem na cvičném koni. Vůbec jim nevadí, že po ledovém písku běhají jen v gymnastických cvičkách a ani těsné legíny a triko s dlouhým rukávem, které mají na sobě nijak teple nevypadají.

„Baví mě to. Mám ráda koně i gymnastiku a tady můžu dělat oboje. A je to sport, i když dost tvrdý. Modřiny mám po každém tréninku, jednou jsem si při pádu zlomila kotník a už vím, co je otřes mozku,“ stačila mezi protahovacími cviky na žíněnce prozradit patnáctiletá Ivana Klöselová. Vedle ní mění různé sestavy Kateřina Grygarová a Martina Vajdová. Jen co se protáhnou při roznožce, už zkouší stoj na rukou na cvičném barelu. „Dojíždíme z Opavy a kromě tohoto sportu jsme si vybraly i stejnou školu. Obě chodíme na opavské gymnázium,“ řekla Vajdová.

 

Veronika Nováková (vpravo) a Nikol Mikysková na obrázku vlevo na ME ve Francii, snímek vpravo z Mistrovství ČR Tereza Králová
Vanesa Krištofová, Gabriela Vitásková. 3 x FOTO PETR VIDENKA

Nejmladší dívkou této skupiny je jedenáctiletá Kateřina Kocurová z Bolatic. Celkem voltiž na Albertovci trénuje šestadvacet dívek ve věku od pěti do devatenácti let. Natrénovat novou sestavu musí stihnout během zimy, na jaře už je čekají závody. To vše má na starosti zkušená trenérka Andrea Videnková, která sama jako cvičenka v deseti letech začínala.

„Doufáme, že uspějeme v nominačních závodech v Německu a obhájíme titul na Mistrovství Evropy v Pezinoku. První závody nás čekají 31. března. Tam už holky před publikum vystoupí  v krásných, barevných kostýmech. Šije nám je paní Mlčáková z Valašského Meziříčí,“ doplnila Videnková.

 

 
Tip na víkend: lyže a masopust
Napsal uživatel Liana Melecká   
Sobota, 18 Únor 2012 12:03
Dolní Benešov. Kobeřice. Bolatice. Všechny příznivce zimních sportů určitě přiláká 1. ročník závodu běhu na lyžích, který odstartuje v neděli 19. února na rybníku Nezmar v Dolním Benešově. První běžci vyrazí na trať v deset hodin dopoledne. Bližší informace na www.cyklo.matera.cz. Masopustní veselí začne v neděli v Kobeřicích. Průvod masek vyrazí do ulic ve dvě hodiny odpoledne a vše vyvrcholí vyhlášením vítězů soutěže „O nejlepší domácí kobeřickou slivovici“, které se koná v hasičské zbrojnici.
V Bolaticích vyrazí do ulic průvod maškar v úterý 21. února ve čtyři hodiny odpoledne. Za doprovodu dechové hudby J. Langra projdou bolatičtí obcí, aby vše zakončili pochováním basy v místním kulturním domě.

 
 
Kráska z Kozmic: Mezi Thajci jsem se cítila dobře
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 16 Únor 2012 12:37

Kozmice. Lednový pobyt v Thajsku skončil a na Michaelu Dihlovou, kozmickou finalistku České Miss čekaly povinnosti ve škole. Přesto si našla volnou chvíli, aby se s čtenáři Prajzských novin podělila se svými zážitky z oné exotické země. Spolu s ostatními třinácti finalistkami této soutěže krásy tam strávila dva týdny.

Jaký program pro vás pořadatelé přichystali?
Měla jsem možnost poznat Thajsko hned z několika pohledů. Poprvé jsem zažila jízdu na slonech, zblízka jsme viděla krokodýla, zkusila pohladit tygra, nebo šimpanze. 

Dva týdny nejsou moc, co všechno jste z Thajska viděly?
Navštívily jsme tři nejznámější ostrovy. Viděly jsme Phi Phi Island, které v roce 2004 postihlo tsunami. Ukázali nám ostrov, kde natáčeli jeden díl seriálu s Jamesem Bondem a turisty vyhledávaný ostrov Phuket. Poslední dny jsme strávily v hlavním městě Thajska Bangkoku. Viděly jsme Královský palác a nejvyšší budovu Bangkoku. Byly to ale spíš odpočinkové dny před odletem domů.

Jak vám chutnala thajská kuchyně?
Skoro každý den jsme měli oficiální večeři s nějakou významnou osobou z Thajska. Takže jsem měla možnost ochutnat všechny možné speciality a hlavně jsem si vychutnávala své oblíbené plody moře. Jinak je místní kuchyně hodně kořeněná a pikantní, což já moc ráda nemám. Ale většina jídel mi přesto chutnala.
Zkusily jste i thajské masáže?
Jeden celý den jsme měly na relaxaci, takže jsme si je mohly vychutnat. Dokonce jsem si sama zkusila, jak se taková masáž dělá.
Co místní lidé, jak na vás působili?
Thajci jsou velmi příjemní, přátelští, pracovití a nápomocní. Ve srovnání s Korejci a Číňany, ze kterých jsem tak příjemný pocit neměla, jsem byla velice mile překvapena. Mezi Thajci jsem se cítila opravdu dobře.

 

Měly jste v tak nabitém programu i nějaké volno?
Co třetí den jsme si mohly udělat vlastní program. Zajít se koupat do bazénu, nebo do moře.
Finále je 31. března, to už ti moc času nezbývá. Jak ten čas prožíváš?
Teď musím hlavně dohnat učení ve škole a psychicky a fyzicky se připravit na finále. Čeká mě ještě pár focení, natáčení a poslední týden v březnu už jenom soustředění před finále.

Jaký máš dojem z ostatních soupeřek ?
S holkama jsme si opravdu sedly a jsme výborná parta. Tak doufám, že to tak zůstane i potom.

O tom, která z finalistek získá největší sympatie a tím i titul Česká Miss 2012, se rozhodne v průběhu slavnostního finálového večera 31. března v Hudebním divadle Karlín. Českou Miss 2012 se stane dívka, které televizní diváci pošlou nejvíce SMS zpráv. Českou Miss World 2012 zvolí porota. Českou Miss Earth 2012 zvolí návštěvníci internetových stránek generálního partnera svými hlasy.

 

 
Zlatá šedesátá léta
(1 Hodnoceno, průměr 5.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 13 Únor 2012 12:57

Laminátové kuchyně, plastové židle, staré fotoaparáty i mýdlové vločky. Nostalgicky si zavzpomínat, jak vypadaly kuchyně i obývací pokoje v šedesátých letech návštěvníkům umožní zajímavá výstava v Muzeu Hlučínska nazvaná „Retro v našich domácnostech“. Začátek výstavy je v pátek 17. února ve čtyři hodiny odpoledne na hlučínském zámku a potrvá do 13. května.

 
Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 13 Únor 2012 12:29

Generace dnešních padesátníků má ještě v živé paměti bujaré oslavy Mezinárodního dne žen organizované soudružkami z „Erohá“.  Na Prajzské lidé i za dob hluboké totality slavili Den matek. Sametová revoluce do Česka přinesla svátek, který lidé do té doby neznali. Zítřejší svátek zamilovaných - Valentýna.

„Posíláme si veršovánky a valentýnky eseméskou, nebo na Facebooku, jinak to moc neslavíme,“ říká šestnáctiletá Petra Nováková z Hlučína. Zkušené hospodyňky vědí, že láska prochází žaludkem a proto svého milého zítra překvapí vlastnoručně připravenou valentýnskou večeří. „Obvykle udělám něco lehkého. Dávám si ale záležet na prostírání a atmosféře. Červené ubrousky doplňují svíčky v podobě srdíčka a vše završí láhev kvalitního vína,“ popsala připravovaný valentýnský večer Alena Jarošová.
Manželé Gratzovi Valentýna obvykle slaví společnou večeří v dobré restauraci. „Na internetu si najdu nějaké speciální  valentýnské menu a vyrazíme si pochutnat s přáteli,“ prozradili.

Patronem všech zamilovaných je svatý Valentýn a jeho atributem je meč. O svátku se zmiňují i lidové pranostiky: na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna, nebo svatý Valentýnek – jara tatínek.

Valentýn tajně oddával snoubence


Svatý Valentýn byl kněz a žil ve 3.století v Římě za vlády císaře Claudia II. Gothica. Podle legendy císaři začali docházet vojáci, kteří by bojovali za jeho impérium. Zakázal proto svatby a zásnuby v Římě, protože mladí mužové mysleli více na své milé a rodiny a nechtěli vstupovat do vojska. Svatý Valentýn jako kněz tento zákaz přestupoval a mladé páry tajně oddával. Odtud patrně vznikla úcta ke svatému Valentýnu, jako k patronu zamilovaných.

Pro svoji víru a pro neuposlechnutí císařského nařízení byl svatý Valentýn předveden před císaře. Hájil svou víru a odmítal vzdávat úctu římským bohům. Císař poslal světce k soudci Asteriovi, aby ho odsoudil. Vše ale dopadlo jinak.

Soudce měl slepou dceru a požádal Valentýna o pomoc. Svatý Valentýn se nad nevidomou dívkou modlil a Bůh jí vrátil zrak.
Soudce s celou svou rodinou pak přijal křesťanství. To pobouřilo ostatní Římany. Vyvedli svatého Valentýna na Flaminijskou cestu, kde ho u Mylvijského mostu sťali.

První valentýnku posílal vévoda

Podle legendy se to stalo 14. února, patrně v roce 296. Podle jiných zdrojů je svátek svatého Valentýna stanoven právě na tento den, protože tehdy Římané slavili svátek bohyně Juno, která byla ochránkyní manželských a partnerských vztahů a rodiny. Svátek svatého Valentýna měl tento pohanský svátek vytlačit.
Dnes je to svátek všech zamilovaných a lidé si dávají dárky a posílají přáníčka – valentýnky.  Tato tradice začala v 15. století a první valentýnku údajně poslal manželce z vězení orleánský vévoda Charles.

 
Za nákupy chodí Tibeťané pěšky. Šest dnů tam a šest zpátky
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 06 Únor 2012 18:31

Hlučín, Manaslu. Nepál nezměníte - Nepál změní vás, říká jedno nepálské přísloví. Zejména nezkušeným cestovatelům se stává, že při návštěvě Nepálu onemocní zvláštní nevyléčitelnou nemocí. Zamilují se do ní tak, že ji pak musí stále znovu navštěvovat. Potvrdit to může i Jiří Sonneki z Hlučína. Koncem minulého roku tuto zemi plnou kontrastů navštívil již po páté.

Nepál- země kontrastů

„Nepál je pro nás Evropany země plná kontrastů. Je to země krásy i špíny. Vůně květů a všude pálených voňavých tyčinek se střídá s pachy splašků a výkalů z nedostatečně kryté kanalizace. Zlaté střechy klášterů v kontrastu s žebráky, plazícími se v odpadcích po zemi. Přesto zde lidé dovedou prožívat štěstí z přítomného okamžiku,“ popisoval Jiří Sonnek. Spolu se svou ženou Marií a čtyřmi dalšími členy výpravy si vyzkoušel stezku, kterou místní chodí za nákupy. Během dvanácti dnů ušli asi dvěstě padesát kilometrů kolem osmitisícové hory Manaslu.
"Do Nepálu je nejlépe vyrazit mezi monzuny, v květnu nebo říjnu. To zde neprší, přes den je sice horko, ale večer se ochladí a vysoko v horách je v noci i mráz." radil Sonnek.
Pro turistiku jsou v Nepálu perfektně vybaveni a nabídka několikrát převyšuje poptávku. Spát a jíst se dá v malých hospůdkách, kde je vše k dispozici. Pivo vyjde asi na čtyřicet korun. Jen voda může Evropanům způsobit střevní problémy. Proto je nejlépe kupovat balenou, nebo ji  chemicky upravit.
Všechno jídlo, které je vařené, pečené nebo smažené je pro návštěvníky bezpečné. Turisté tam létají různě, přes Dubaj, Katar, Moskvu, nebo Dílí. Pro první seznámení je nejlepší využít nějakou českou cestovní kancelář. „Obvykle cestuje pohromadě pět až deset klientů s nepálským průvodcem a pro každé dvě osoby je jeden nosič. Pokud se lidé správně aklimatizují, žádné problémy nemají ani ve vyšších polohách. Z Káthmandů jezdí do podhůří autobusy, pak už se pokračuje pěšky, denně asi dvacet kilometrů,“ pokračoval cestovatel.

Hory jsou pro ně rájem

Zatímco obyvatelům nepálských nížin připadají tato místa na hranici věčného ledu k životu nevhodná, pro ty, kteří tam žijí jsou rájem. Tibeťané jsou pracovití a svobodomyslní lidé, oddaní buddhizmu a pokoře. „Jejich víra ve všeobecné dobro,  jak je to učil Budha, se neslučuje s národovectvím a povýšenectvím. Naopak v nich vytváří soucítění a přátelství se všemi bytostmi. V době, kdy se Tibet proměnil v čínskou gubernii, si lidé v horách velmi považují a užívají svobody i přesto, že získat alespoň trochu jídla na přežití vyžaduje námahu,“ vysvětloval Sonnek.
Právě tady je ještě možné sledovat výrobu tibetského chleba čapátí tradičním způsobem. Úrodné půdy je vysoko v horách  málo, proto ji musí Tibeťané nanosit na vybudované terasy, přihnojovat trusem chovaného dobytka a zavlažovat systémem vodních příkopů.

                                                                                                              Česká výprava (Jiří Sonnek třetí zprava nahoře)

Žně - nejšťastnější období

Vody, nezbytné pro život a závlahu je tu z tajícího ledu pořád dost. Na terasová políčka, zoraná pomocí yaků nebo krav pak vysadí horský ječmen. Tam, kde jsou políčka příliš úzká, nebo v prudkém svahu, je okopávají ručně motykou. Vzrostlé obilí, ječmen nebo horskou rýži musí zavlažovat. Mimo dvě monzunová období totiž na úbočí Himalájí neprší. Aby úrodu nespásl dobytek, musí kolem postavit plot.
„Žně jsou pro tibetské ženy nejkrásnější práce a nejšťastnějším obdobím. Sklízí jenom klasy, které trhají pomocí dvou klacíků, asi padesát centimetrů dlouhých. Mezi ně přichytí asi deset stonků, klasy odtrhnou od stébel a vysypou do připravených košů. Ty, které se neoddělí, musí odtrhnout rukama,“ popisoval hlučínský cestovatel.   

Tradiční způsob výroby chleba. 8 x FOTO JIŔÍ SONNEK

Stébla zůstanou na poli pro dobytek, který je sežere i s kořeny. Jejich trus s donesenou lesní hrabankou pak lidé zapraví do půdy. Mlátí se jednoduš. Plevy od zrní oddělí přehazováním ve větru. Mouku pak ženy melou v kamenném žernovu nebo vodním mlýnu. „Do mouky přidají malé množství vody, různé koření a v dlani uhnětou těstíčko. Vznikne tak  campa. Vyválená campa upečená na tukem potřené pánvi je tibetský chléb – čapátí. Jak nám vyprávěl náš tibetský nosič, existují v Tibetu ještě oblasti, kde lidé znají ve svém životě jen dvě jídla, campu a mateřské mléko,“ doplnil Sonnek.
K vyválení těsta postačí i prázdná láhev od piva. Ale pozor. Vše musí ženy dělat jen pravou rukou. Ta levá s potravinami nesmí přijít do styku. Je zde totiž považována za nečistou. Upečení čapátí na rozpálené pánvi z obou stran netrvá déle než dvě minuty.

Na nákupy po horské stezce

Po jediné stezce do údolí putují lidé do obchodu a děti do školy. Zboží tu nosí na zádech nebo je vezou muly a yaci. Hluboká údolí překlenují mosty různých kvalit. Stavějí je v Nepálu Švýcaři, jako bezplatnou pomoc. A Tibeťané o nich mluví jako o svých bratrech.  „Když chtějí vesničané z vesnice Lho pod osmitisícovou horou Manaslu nakoupit, musí absolvovat šestidenní cestu do vesnice Arughat. Šest dnů tedy nesou do údolí po horských stezkách šedesátikilový pytel mouky. Dole ho vymění za například za vlnitý plech na střechu a stejnou cestou ho odnesou zpátky do vesnice," popisoval Sonnek.

Přitom překonají výškový rozdíl 3 200 metrů. Cesta dolů a zpátky měří přibližně 250 kilometrů. Přespávají u známých, v kůlně, nebo jenom na zemi, pod skalním převisem. Jídlo si vesničané kupují cestou, nebo si ji vezmou sebou. Bývá to čapátí nebo dhalbát (vařená rýže politá čočkovou polévkou a pár kousíčků brambor v pálivé kari omáčce). Pijí vodu, které je všude dost, nebo čaj, za který místní většinou nemusí platit. Tato drobná služba se poskytuje navzájem jako dobrý skutek.
Kdo nemá práci na poli, nesbírá v lese dřevo nebo hrabanku, může tuto cestu opakovat pořád dokola, jako nákupy pro sousedy nebo příbuzné. Odměnou je strava po cestě, pytlík campy, pár rupií dle možností nebo nějaká protislužba.
"Popis cesty za nákupem se shoduje s naším trekem, který jsme si vybrali. Až na to, že naše batohy byly lehké, těžké věci nám nesl náš nosič Manoys. Strava byla podobná, jenom do vody jsme museli přidávat desinfekci a občas jsme si koupili lahvové pivo. Odměnou nám byl pobyt v krásné přírodě a dokonalý odpočinek od práce ve firmě, civilizačního shonu i práce v domácnosti," zakončil Jiří Sonnek.
 

 
Vodní mlýn připomíná jen kamenné kolo
(5 Hodnoceno, průměr 3.20 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Úterý, 31 Leden 2012 12:11

Kobeřice. Jen málokdo, kdo dnes projde kolem nenápadné budovy z režných cihel u kobeřického  potoka Bílá voda pozná, že to býval mlýn. I když dům svou podobu od roku 1913, kdy ho zde rodina Čujkova postavila téměř nezměnil, obilí se tam už nemele. Jeho původní účel připomíná jen staré mlýnské kolo opřené o zeď mlýna.

„Původní mlýn postavil v roce 1756 vedle svého domu Antonín Čujek. V roce 1913 ho ale zbourali, takže dnes víme jen to, že měl šindelovou střechu. Na jeho místě nechal postavit můj děda Jan nový mlýn, který se zachoval dodnes,“ vzpomínal současný majitel třiašedesátiletý Jan Čujek, který se sice už mlynářem nestal, ale po svém dědovi zdědil křestní jméno.
Mlýn stavěla firma stavitele Štěpána Hanzlíka a z té doby se zachoval na stěně i německý nápis: „Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět umění, to dokáže jen málokdo. Potok Bílá voda se rozdvojil u fotbalového hřiště, pokračoval přes park.

Kobeřický mlýn s fasádou z režných cihel.3 x FOTO HANA NEVŘELOVÁ 

Mlýn poháněla voda z potoka

 Vléval se do rybníka. Ten sloužil jako zásobárna vody pro mlýn.Od rybníka voda proudila ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna. Náznak příkopu je ještě dodnes před budovou patrný. Před mlýnem nainstalovali zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka.
Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, vodu pouštěli jen v období dešťů, když bylo sucho, voda tekla přímo na mlýnské kolo. „Technologické zařízení mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později je nahradily modernější stroje z továrny Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964,“ doplnil Čujek.

Lidé odebírali elektřinu načerno

Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celé Kobeřice. Generátor dělníci nainstalovali v roce 1921, ale po sedmi letech byla elektrárna zastavena. „Lidé odebírali proud načerno, takže elektrárna zkrachovala. Na ukončení výroby elektrické energie se podepsala také elektrifikace obce v roce 1928. Mlýn pak mohla pohánět jak voda, tak elektřina,“ řekl Jan Čujek.  
V roce 1951 umírá Jan Čujek a jeho místo zaujal otec současného majitele Alfons Čujek. Ten byl také posledním mlynářem na kobeřickém mlýně. Za jeho života se zreguloval potok a mlýn byl poháněn jen elektřinou.

„Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Když bylo hodně mletí i čtyřiadvacet hodin denně. Pracovala celá rodina, někdy vypomáhali dva pomocníci. Poptávka po mouce byla tehdy veliká. Jezdili lidé od Opavy po Ludgeřovice,“ popisoval Jan Čujek.
Z obilí, které lidé na semletí přivezli si odváželi šedesát procent mouky, dvacet procent byl odpad na rozprach a zbylých dvacet procent se přepočítalo na lístky na chleba, který dostali v pekárnách. Mouku do pekáren vozili z mlýna nejprve koňským povozem, později traktorem z místního JZD.
„Kapacita násypníků byla okolo 2,4 tun obilí. Jejich semletí trvalo asi deset hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem šestnáctkrát. Každým rokem před žněmi museli z hygienických důvodů celé zařízení zbavit moučných škůdců,“ připomněl současný majitel.
Alfons Čujek chtěl kromě žita na pečení chleba zpracovávat také pšenici. Aby mohl rozšířit výrobu, zvedl v létě roku 1958 celou budovu o jedno patro. Použili přitom zajímavý postup. Aby nemuseli rozebírat střechu, celou ji najednou zvedli hevery. Dodnes je to na fasádě viditelné.

Mlýn rodině znárodnili 

„Z rozšíření mlýna se otec dlouho neradoval. V roce 1961 mu mlýn znárodnili a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc. Naposledy se tam mlelo obilí v roce 1964. Mlýn pak  sloužil jako rezerva v případě krizových situací. Například války, protože velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů,“ prozradil Jan Čujek, který měl být sedmým pokračovatelem mlynářského řemesla na Čujkově mlýně. I když se ve Slatiňanech u Chrudimi, mlynářem vyučil, nikdy už ve svém mlýně nepracoval. Teprve v roce 1990 se podařilo rodině mlýn opět získat do svého vlastnictví. Do té doby mlýn chátral. V roce 1995 se rozlomilo stářím a vlhkostí opotřebované mlýnské kolo.

 
« ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec »

Strana 10 z 12


Valid XHTML and CSS.