Ostrava, Praha. Na české železnici si konečně konkurují dva dopravci. A mezi Českými drahami a RegioJetem nastala přetahovaná o cestující. Vyzkoušela jsem si, jaké služby nabízí obě společnosti svým zákazníkům na trati Ostrava Svinov – Praha.

Cestou tam, jsem zvolila páteční expres 148 Hukvaldy, který České dráhy vypravují ze Žiliny. Týden dopředu jsem si zakoupila Sporo tiket, který mě s in kartou přišel na 220 korun. Ve stejný den, jsem si přes internet zakoupila zpáteční jízdenku v Regio Jetu na neděli odpoledne, která mě stála 295 korun.

Před odjezdem jsem se médií dozvěděla, že na trati z Opavy do Svinova bude výluka a na opavském nádraží mi sdělili, že z Opavy do Háje ve Slezsku pojedou autobusy. V duchu jsem si gratulovala, že mám mezi odjezdy ve Svinově více jak půlhodinovou rezervu.

Nápoj zdarma? Moc lidí o tom neví

Stihla jsem si v pohodě vyzvednout v ČD centru nápoj. Cestující na tuto službu upozorňuje pouze nenápadná cedulka na dveřích, takže, kdo o tom, neví, lehce ji přehlédne. „Platí to pro cestující kteří si koupí jízdenku nad dvěstě kilometrů a mohou si vybrat buď neperlivou vodu, nebo pepsi,“ poučila mě paní za okýnkem.

Na světelné tabuli nástupiště se objevuje odjezd 10. 22 hodin a stejnou dobu odjezdu hlásí i plechový hlas z amplionu i v době, kdy ručičky hodin dvacátou druhou minutu opustily. Vlak zastavuje v 10. 25 a odjíždí v 10. 29. Žádného upozornění, či omluvy jsme se nedočkali. Sedm minut zpoždění zřejmě nestojí za to.

Usedám do kupé s šesti sedadly potaženými tmavě červeným sametem. Je na nich vidět, že vysavač už neviděly dost dlouho, stejně tak volají po očistě okna. Skoro nic přes ně nevidím. Když kolem projede stevard s klasickou nabídkou instantní kávy z termosky za 35 korun, vydám se na WC.

Dámy, pánové vám uvolní místa

Okno nejde zavřít, takže místnůstkou pěkně profukuje. Přesto je cítit onen známý zápach. Toaletní papír je tak s bídou na dvě použití a neteče voda. Studuji tabulku u dveří a zjišťuji, že sedím v oddělení pro dámy. „Co to znamená? To sem páni nemohou?“ ptám se průvodčího.

„Mohou, ale pokud by obsadili celé kupé a nastoupila žena, musí jí místo uvolnit,“ vysvětluje průvodčí. Dávám se do řeči se dvěmi slečnami naproti a vyzvídám, jestli vědí, že si mohly vyzvednout nápoj. "Jedem jenom do Olomouce, takže bychom nemohly, ale vůbec nevíme, že taková nabídka existuje," přiznaly. Po dvou hodinách se nudím a vydávám se zjistit, co nabízí často reklamovaná nová gastronomie v bistro voze.

Číšník mi nabízí místo u jednoho ze tří kruhových stolečků. Objednávám si kulajdu jsem mile překvapena. Polévka je výborná, hustá, s kusy brambor a hřibů. V dobré náladě popíjím červený cabernet a studuji nabídku. Svíčková za 129, guláš s knedlíkem a smažený řízek s bramborovým salátem za 125 korun. Párek za 45 korun. Medovník za 70, palačinka za 39 a preso za 35 korun. Pivo od 29 do 46 korun, víno od 47 do 79 korun. Je možné platit kartou.

RegioJet odjížděl přesně

Regio Jet odjíždí z Prahy přesně v 13.33 hodin. Usedám do pohodlného sedadla z černé kůže. Na opěrkách jsou čisté potahy s logem Regio Jetu. U každého sedadla je zásuvka na zapojení notebooku. U stolečků pro čtyři bych asi měla problém se ze sedadla do uličky připojit, ale snad by mě soused pustil na sedadlo u okna. Okamžitě je u nás mladá hosteska a dostávám vodu a hned potom noviny. Po chvíli projíždí kolem s vozíkem a nabízí čaj,  nebo americkou kávu. „Čaj s medem, prosím,“ objednávám si a vychutnávám vůni čerstvě spařených mátových lístků. Každý dostává navíc kukuřičný Cornes s hořkou čokoládou. Až do této chvíle vše zdarma.  

Na WC květiny a hudba

Vydávám se na nejbližší WC. Je tam čisto a celou místnůstkou se šíří jemná vůně z květu  orchideje, zastrčeného do skleničky. Jen co za sebou zavřu dveře, ozve se tichá hudba. Docela potěší i jemné ubrousky na ruce místo obvyklých zelených s drsným povrchem. Listuji si nabídkou jídel a porovnávám ceny. Tři druhy piva za dvacet dvacku, koláče s různou náplní za devět, croasant za 7, se šunkou, nebo sýrem za dvacet korun, sushi za osmdesát korun. Objednávám si zeleninový salát s kuřecím masem za pětačtyřicet korun.

„Bohužel, už máme pouze rajčatový. Vybírejte si, hned přijdu za vámi,“ omlouvá se stevardka. Neunikne mi, že na rozdíl od pracovníků českých drah má na vizitce nejen fotografii, ale také jméno. V Olomouci se dva „žluté“ vlaky míjejí. Porovnávám si čas. Odjíždíme přesně v 16.01. Vlak ve Svinově zastavuje minutu před odjezdem a jen co vystoupíme, rozjíždí se.  

Právě před třiceti lety naposledy vyjela na trať z Hlučína do Ostravy pověstná „Jednička“. Na cestování ve vozech, vyrobených ještě před druhou světovou válkou, které začaly jezdit do centra Ostravy v roce 1950 si dodnes pamatuje dvaaosmdesátiletý Horst Kostritza z Kravař. Denně, po sedm let vyjížděl z Kravař vlakem ve třičtvrtě na čtyři ráno a v Hlučíně přestupoval na tramvaj číslo jedna.

„Vagony byly dřevěné, s tvrdými lavicemi podél stěn. Denně byly beznadějně přeplněné. Ti co stáli se drželi kožených úchytů ze stropu, ti co tam natlačili naposledy se mohli držet jen souseda,“ popisoval „komfortní“ cestování Kostritza, pro kterého cesta na konečné u hotelu Palace ještě nekončila. Přestupoval tam podruhé na tramvaj do Radvanic, kde pracoval na Nové Huti Klementa Gottwalda, tehdy Donbasu.

„Okna za sedadly netěsnila, takže tam nejen táhlo, ale také zatékalo. Dveře dovnitř byly posuvné a škvírami tam kolikrát nafoukalo sněhovou závěj. Pod sedadly sice bylo topení, ale většinou bylo v poruše. Jednotlivé vozy nebyly průchozí, takže průvodčí musela na zastávce pokaždé vystoupit,“ vzpomínal muž.

Průvodčí to neměly lehké

Jízdenky prodávaly přímo ve voze, takže celou dobu nosila velkou koženou brašnu s penězi na rameni. Jízdenky i týdeníky pro kontrolu proštípla kleštěmi.

Kromě toho upozorňovala zvoněním řidiče, kdy má odjet, nebo zastavit. „Jednou jsme ráno vyjeli a v místě, kde v Petřkovicích trať klesala, řidiči přestaly fungovat brzdy. Držte se! volal na nás, když se přeplněná tramvaj řítila po trati. Jen jsme se modlili, aby nic nebylo v cestě. Naštěstí pak tramvaj na rovném úseku sama zastavila. Dlouho jsme pak čekali, až přijela náhradní souprava,“ přidal Kostritza.

Na trati z Hlučína do Ostravy jezdily soupravy se dvěmi, nebo třemi vozy, během dne ve dvanácti minutových intervalech. Ve špičkách jezdilo dokonce několik souprav těsně za sebou. K večeru pak co dvacet čtyři minut. „Trať byla jednokolejná s výhybkami pro křižování souprav. Takových křižovacích míst bylo v úseku z Hlučína do Petřkovic pět. Vozy pěkně protahovalo, takže se cestující bavili, když se na zamrzlých oknech objevovaly nápisy: Ostravské mrazírny a ledárny“ vzpomínal ludgeřovický kronikář Adolf Vjačka.

Než vyjely vlaky jezdili lidé na kole

Ještě předtím, než 29. listopadu 1950 vyjela na trať pověstná „Jednička“ jezdil z Hlučína do Petřkovic vlak. Poprvé vyjel 14. června roku 1925 a po pětadvaceti letech ho nahradila tramvaj.

„Zavedení vlakové a zejména pak tramvajové hromadné dopravy osob bylo pro celé Hlučínsko a také pro ostravské šachty a průmysl mimořádně významné.  Ostrava tím získala tisíce kvalitních pracovníků a obyvatelé Hlučínska dostupný a spolehlivý  zdroj obživy,“ vysvětloval kronikář.

Předtím se každý musel do práce dopravit jak mohl. Auta byla v té době vzácností, takže lidé na šichtu chodili pěšky nebo na kole.

„Kolem páté hodiny ráno a odpoledne po druhé hodiny byla silnice přes Ludgeřovice v celé své šířce zaplněna chodci a cyklisty. To si dnes nikdo ani neumí představit,“ doplnil Vjačka.

Trať i vozy byly po létech tak opotřebované, že bylo nezbytné situaci řešit. Před koncem roku 1982 byl tramvajový provoz z Ostravy do Hlučína ukončen a nahrazen autobusovou linkou 56, která je v provozu dodnes. Poslední tramvaj odjela z Hlučína do Ostravy 30.11.1982.

Štěpánkovice. Jelítka, jitrnice, tlačenka, prdelanka i sekaná. Kdo by si takové lahůdky nechal ujít. Však se také ženy u pultu, které je na fotbalovém hřišti ve Štěpánkovicích prodávaly, měly co otáčet. Mnozí, co si v sobotu před obědem vystáli dlouhou frontu, aby si domů odnesli čerstvé zabijačkové lahůdky, litovali, že si oběd nedali přímo na místě.

„

Chtěli, aby lidé poseděli

"Loni jsme zabíjačku dělali poprvé a jenom jsme výrobky prodávali u okýnka. Letos jsme chtěli, aby lidé u nás i poseděli. Obec pomohla zajistit stany a muziku, objednali jsme pivo z Rohova a ke každému teplému jídlu dáváme koláč zdarma,“ vysvětloval předseda místní Tělovýchovné jednoty Miroslav Záloha, když měl právě volnou chvilku.

Celkem dobrovolníci místního TJ zpracovali 700 kilogramů masa a dvanáct lidí dva dny intenzivně vyrábělo různé zabijačkové speciality. Ve volném čase a zdarma. A nebyla to jen mužská záležitost. Byla mezi nimi i jedna žena. Zkušená řeznice Eva Kovaříková, která své kuchařské umění představila loni i v pořadu Prostřeno.

„Chlapi potřebují jednu babu, aby je dirigovala,“ zažertovala Kovaříková, která měla na starosti teplou kuchyni. Její meníčka šly rychle na odbyt. Kdo by neochutnal zabijačkovou polévku za deset korun, guláš za devětašedesát, nebo sekanou s bramborem a zelím za pětašedesát.

„Těší mě, jak to jde rychle na odbyt. Výrobky jsme začali prodávat v deset a nejdřív se vyprodala polévka. Pak došly jelítka a po hodině a půl sekaná,“ pochvalovala si.

Gulášek, jako křen

Lidé využili krásného slunečného počasí a před polednem se začaly plnit i stoly. „Manžel zjistil na internetu, že se tu bude i vařit, tak jsme přišli na oběd. Dali jsme si guláš a sekanou. Bylo to moc dobré. Se známými jsme  vzpomínali, jak jsme dělali zabíjačku doma. Nejradši jsem míchala krev do jelítek,“ rozpovídala se Irena Mazurová.

Ke chvále se přidala i Anna Ozaniaková, která s manželem podniká v gastronomii a denně navaří 550 jídel. „Guláš byl opravdu vynikající,“ řekla. Nejvíce lidí na hřiště mířilo po poledni. To už se odsud po celé vesnici nesly známé písničky, v podání místního souboru Srubek.