Oslava padesátky je v životě člověka tak nějak důležitější než ty předtím. Což teprve, když padesátku slaví organizace, která Hlučínským léta přináší kulturu do jejich města. Každý kdo pozorně sledoval filmový průřez tím, co všechno lidé, kteří se kolem kultury točí, v Hlučíně za ta léta stihli, musel smeknout. Nebylo to jen vzpomínání. Co umí předvedli naživo dospělí i dětští zpěváci obou sborů. Nadšený potlesk provázel mladé baletky i výkony talentovaných hudebníků skupiny Sekec Mazec. Hodina a půl skvělé zábavy. Jen jedno mě jako jednu z pozvaných hostů zarazilo. Téměř polovina nachystaných židlí v sále zůstala prázdná. Když na oslavu nepřijde strýček z třetího kolena, zase tak moc se nestane. Když však v předních řadách, na oslavě skvěle fungujícího zařízení, které by mohla Hlučínu závidět i mnohem větší města, chybí zastupitelé města, je to přinejmenším na zamyšlení. Jako na každé oslavě kulatin přišli i gratulanti. Zatímco polští kolegové nezapomněli obdarovat snad každého pracovníka. Starosta města přišel jen se sliby. Ještěže vše nakonec spravily svým jedinečným vystoupením tři divoké houslistky Inflagranti.  

       Jelikož nemám televizi a neposlouchám rádio, tak mi přece jen některé důležité kulturně-historické informace uniknou. Helena Vondráčková si totiž nedávno písemně stěžovala, že ji málo hrají v rádiu. Karel Gott se přidal ústně. To já se rovněž a nadšeně přidávám. Mě hrají v rádiu tak málo, že asi vlastně vůbec. Takže tímto byla založena petice českých kulturních pokladů a do včerejška jsem věřil, že začne mít údernost. Ale našel jsem v novinách, vlastně v Blesku, který jsem si poprvé v životě koupil, užaslé zklamání Karla Gotta z toho, že marně hledal ve schránce pozvánku na narozeniny Václava Havla. Vondráčková zatím žalobu nepodala. 

Já tam byl a byl to moc příjemný večer. Jenže teď mám obavu, že kvůli mé účasti je moje pozice v PETICI ohrožena.  Rádio tlaku kulturních pokladů jistě podlehne a začne zase Vondráčkovou a Gotta hrát a já ostrouhám a dohasnu.

       Jinak jsem samozřejmě rád, že televize i téměř čtvrt století po převratu, získala do svého vedení zase komunistu. Lidé, kteří tehdy věřili, že komunisti časem vymřou, vymřeli sami, a my co pamatujeme a ještě žijeme, halt televizi raději nemáme a rádio neposloucháme. Jenže národ by bez televize nepřežil, neboť televizní pravda je: "Opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš!" Já, jako "pohaslá hvězda sametové revoluce", (jak jsem se rovněž dočetl v Blesku), však ještě žiju a dokonce stále zpívám. Ono totiž s televizí to není zas tak úžasné, jako bez televize zoufalé a s Karlem Hynkem Máchou, který také televizi neměl a rádio neposlouchal, dodávám: "Dalekáť cesta má, marné volání."

Jaroslav Hutka www.hutka.cz

Když někdo prožije stoosmdesát let v jiném státě, než sousedé za hranicí, musí se to na něm poznat. Proto jsou „Prajzáci“ (obyvatelé Pruského Slezska) odlišní od „Cisaraku“ (obyvatelů císařství Rakousko- uherského).

Jedním z vžitých předsudků, které o Prajzácích mezi Cisaraky kolují je, že jsou lakomí. Omyl. Oni nejsou lakomí, nýbrž šetrní. Ti nejšetrnější skončí jako nás vzdálený strýc, který si sladil čaj marmeládou bez cukru a ještě si liboval, jak je sladká. Dodnes je všem členům rodiny dáván za vzor.

Na druhou stranu jsou Prajzáci velcí furianti a rádi se trumfují. „Když sušed přistavil cimru pro dževuchu, tak ja zdvihnu chalupu na štok!  Franta vystřilal na veselu enem par racejtli, ja budu měč ohňostroj celych deset minut,“ nechávají se slyšet po hospodách.   

Rádi před ostatními ukazují, že jsou „NĚKDO“. A tak v neděli místní úctyhodní lidé nablýskají své mercedesy a audiny, aby je mohli pěkně na očích ostatních zaparkovat před mší u kostela. I kdyby bydleli za rohem.

Jsou pracovití, pilní a zruční. To museli uznat i soudruzi. Jako politicky nespolehlivým jim nedovolili studovat, takže se vyučili zedníky a řemeslníky, bez kterých se neobešla ani jedna velká stavba socialismu.

Jsou štědří a neváhají pomoci potřebným. Do kasiček koledníků se vybere nejvíce na Hlučínsku, kostely jsou tady jako ze škatulky a když, nedej bože, někomu oheň, či voda vezme všechno, jsou první, co sáhnou do peněženky.  

Postupně na těchto stránkách naleznete rozhovory s různými lidmi z Hlučínska, kteří jsou něčím výjimeční a něco v životě dokázali. Znáte i vy v okolí zajímavou osobnost? Napište nám na e- mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ., my o nich rádi napíšeme. Jako první  to bude rozhovor s majitelem restaurace U Komárků, Arturem Komárkem.