news menu leftnews menu right

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Počítadlo návštěv:
Galicie nás přivítala mlhou a deštěm
(1 Hodnoceno, průměr 5.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pátek, 25 Listopad 2011 10:59

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

 

Ribadeo. Villanova de Laurenzá. Původně jsme měly s Martou v plánu, zůstat v posledním městě na pobřeží s půvabným přístavem déle. Plánovaly jsme si relax na slunečné pláži. Jenže vše bylo jinak. Už včera večer se zatáhlo a ráno nás přivítal pošmourný den s deštěm a mlhou. Navíc všechny v malé albergues vzbudilo pár nedočkavců, kteří šramotili už za tmy.

Využíváme dobře vybavenou kuchyňku a vydatně snídáme. Vše zapíjíme horkým silným čajem. Opět se balím do své fólie. Je sice už trochu zatuchlá, ale svou funkci plní. Marta mi  nabízí svou pláštěnku, ale já po minulých zkušenostech odmítám. Vypozorovala jsem, že poutníci se v nepromokavém ponču zpotí a nachladit bych se nechtěla.

Já jí naopak nabízím kus fólie do bot. „No, gracias, impregnacione,“ říká mi a ukazuje na své nové boty. Pokrčím rameny a myslím si svoje.

Prší, prší a zase prší

Vyrážíme směrem do přístavu, ale pak si uvědomíme, že camino vede na opačnou stranu pod dálnici. Podle mapy kopíruje lesem místní silničku, takže raději ignorujeme rozbahněný chodník a jdeme po asfaltu. Hustě prší a z lesů stoupá mlha. Brrr.

Fólie naštěstí hřeje na ramenou a hrudi a i když do bot už natéká i dírkami od tkaniček, nohy mám v suchu a teple. Když cítím vlhko, jednoduše vyměním kus fólie za nový. Velké díky posílám v duchu taky prodavači v opavské vojenské prodejně,  který mi do deště doporučil klobouk z výbavy australských vojáků. Ani po celém dni v dešti nepromokl. Naláká nás poutač na restauraci, takže odbočíme doprava. Podle patníku nám do Santiaga zbývá 175 kilometrů.

Restaurace je ale zavřená a objevujeme, že vedle je další albergues pro poutníky. Místo se jmenuje Vilela. Konečně u hlavní silnice otevřený bar. Tak jako tam, mi horká káva ještě nechutnala.

Večer jsme si naplánovaly, že přespíme v Gondánu. Dorazily jsme tam ve dvě. Podle průvodce tam měla být docela pěkná albergues. V létě možná. Teď byl celý dům nevyvětraný a zatuchlý. V kuchyni byl sice obrovský krb, ale bez kousku dřeva a do ložnice se šlo po venkovních schodech na půdu. I tam to páchlo plesnivinou. Definitivně nás odradily venkovní sprchy a toalety na dvoře.

Albergues ve Vilanova - poutnické pohodlíčko

V kuchyňce už posedával mladý Němec. Později se dozvídám, že se jmenuje Sebastián a je z Hamburku. Pod pláštěnkou je propocený skrz. Vařím konvici horkého čaje a vzájemně si nabízíme nějaké sušenky. Když se chystáme zdolat dalších deset kilometrů do Vilanovy, přichází další tři poutníci.

Udělaly jsme dobře. Albergues je v centru městečka, pěkná a čistá. Zabíráme postele ve větším pokoji a dostáváme jednorázové prostěradlo a potah na polštář. Máme tam dokonce malé topidlo s ventilátorem. Paráda.

Jeden z mladíků, který s námi nocuje nás zve na sedm na společnou večeři. Takže vyrážíme do městečka. Je moc pěkné a naštěstí už neprší.. Marta neustále telefonuje se svým přítelem, takže se mi někde ztrácí. Zamířím ke dveřím starého kostela na náměstí. Kupodivu je otevřeno.

Kostel připomíná katedrálu v Santiagu

Kromě poutníků sedí v zadní lavici jen jeden muž. Po chvíli odejde a když se vrátí, ozývá se ztemnělou chrámovou lodí nádherný středověký chorál, nazpívaný mužským sborem. Sedím pod ztemnělou kamennou kopulí, pozoruji obličeje svatých na vyřezávaném a hojně zlatem zdobeném oltáři a úplně zapomínám na bolest v nohou i otlačená ramena od batohu. Opravdu nádherný zážitek. Ještě jedna zajímavost. průčelí kostela Panny Marie vypadá jako v Santiagu de Compostela.

Opět se potkáváme s Martou, takže zajdeme na kávu. Z okna máváme na Josefa, který také dorazil. Dává si i jídlo a my míříme do albergues. U stolu se postupně seznamujeme. Ten, který nás pozval se jmenuje Marco a jde ještě s mladým párem. Sebastiána už známe z Gondánu a posledním kolegou je postarší Španěl, který má nějaké problémy s hybností. Později se dozvím, že trpí Parkinsonem. „Na takovou cestu jít sám je odvaha,“ myslím si v duchu. Pojídáme špagety s nějakým masem, které zapíjíme červeným vínem. Skládáme se na nákup po tři eura a umýváme nádobí po večeři. Marta se ještě baví s malými venku, já si jdu lehnout. Dvojice Španělů co obsadili rohovou postel už spí, takže nechci rušit a nestačím si nachytat věci na zítra.           

 


Valid XHTML and CSS.