news menu leftnews menu right

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Počítadlo návštěv:
Cisterciány zajímalo jediné: zaplať!
(0 Hodnoceno, průměr 0 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Středa, 04 Leden 2012 11:25

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Baamonte. Sobrado dos Monxes. Ráno vstáváme brzy. Někteří štrachají po albergues už od šesti. Čeká nás totiž náročná etapa dlouhá 41 kilometrů. Camino vede neobydlenou krajinou a jediné ubytování je hned po patnácti kilometrech v Miraz, nebo až v klášteře v Sobradu. Josef se rozhodl nespěchat a přespí v Miraz, zranění chtějí stihnout autobus do Sobrada a jen část poutníků se rozhodla ujít celou náročnou etapu.

O půl sedmé vylézám z postele a začínám balit. Naštěstí je albergues velmi dobře vybavená, takže využívám venkovní toalety a umývárnu. A užívám si soukromí v prázdné místnosti. Za hodinu vyrážím na cestu. Camino mě vede pár kilometrů po silnici. Je sice už kolem osmé, ale je stále hustá mlha a šero. Od patníku, u kterého camino odbočuje do lesa, to mám do Santiaga už jen 99, 8 kilometrů.

U pramene v lese si nabírám vodu a po lesních pěšinách docházím do vesničky Miraz. U malého baru doplňuji před náročným přechodem kalorie a dávám si kávu a velký nanuk. Mlha už zmizela a na obloze se objevilo slunce. U stolečku sedí dva poutníci. Dávám se s nimi do řeči. Jsou to Němci a také míří do Sobrada.

Uprostřed hor, reklama na taxi

Když odchází ještě jim zamávám a pak už je vidím jen jednou, zdálky před sebou. Z městečka se cesta zvedá do kopců. Cestička se klikatí mezi skálami porostlými kosodřevinou. Připomíná mi to turistickou cestu z Petrových Kamenů v Jeseníkách. Najednou se z jedné strany vynoří žena. Jde jen bez batohu, nalehko, takže se zvědavě ptám, odkud jde. „Jsem dobrovolník a pracuji v albergues v Mirazu. Teď ještě poutníci nedorazili, takže jsem si vyšla na procházku,“ vysvětluje sympatická Němka. Když se vrací, slibuje, že vyřídí pozdravy Josefovi. Na jednom z vrcholků si všimnu končící asfaltové silnice. Končí na mýtině s mohutným smrkem. Něco se na něm bělá a když přijdu blíž, dávám se do smíchu. Někdo tam připevnil tabulku s mobilem na taxi.

Pak už chodník začíná pomalu klesat do údolí. Slunce nepříjemně pálí přímo do obličeje, takže vytahuji kšilt. Za celou dobu nepotkám ani živáčka.

Krajina je jen málo obydlená, takže se těším až dorazím do osady s příhodným názvem Marcela. A mám štěstí. V jedné usedlosti si majitelka zřídila malý bar. Kupuji si chlazenou vodu a s chutí se napiju. Poslední úsek opět vede podél silnice. Těsně před Sobradem odbočuje camino doprava k rybníku, který podle průvodce založili cisterciáni z kláštera. "To už snad nebude klášter daleko,“ říkám si.  

Kobky mnichů připomínaly sklepení 

Pět minut před šestou vcházím do bran historické kamenné budovy, který cisterciáni obývali už v roce 1142, s velkým nápisem paix (mír, pokoj). Na vrátnici sedí podivný stařík, jehož heslo je zřejmě „maňana“. Než vytáhne sešit, vybere pět euro za nocleh a orazítkuje mi credenciál, uběhne víc jak půlhodina. Konečně shodím bágl na postel. Tmavá místnost bez oken je cítit plesnivinou a klenuté kamenné stropy připomínají spíš sklep.

Většina postelí je už obsazena. Na jedné tvrdě spí jakýsi muž. Najednou přichází cistercián v bílém hábitu s credenciálem v ruce a hlasitě opakuji jakési jméno. Pak docela bezohledně vzbudí spícího poutníka a bez okolků na něj vybafne: „Cinco euro,“. Když peníze dostane, beze slova odchází. „Podivní mniši,“ pomyslím si. Ještě více mě to překvapí, když si přečtu, že cisterciáni měli zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky a naopak povinnost manuálně pracovat.

Ani spánek nepřicházel

Když pak vidím špinavé a neudržované umývárny, lituji, že jsem raději nezamířila do penzionu na náměstí. Moc se proto nezdržuji a raději odcházím do útulné hospůdky, kde doplňuji energii na zítřejší pochod. Vychutnávám si smažené kalamáry, chorizo a zapíjím pivkem. Do kláštera se vracím ještě se dvěmi poutnicemi před desátou, ale vchod už je zamčený. Naštěstí jsou na dvoře ještě poutníci, takže přivolají jednoho z mnichů. Ten se strašně diví, co po něm chceme a velmi neochotně nás pouští dovnitř. Velmi neobvyklá reakce od člověka, který zasvětil život službě boží. V noci sebou házím ze strany na stranu a v nose cítím plesnivý zápach. Chvíli si představuji, co se asi v mohutných zdech kláštera za tu dobu odehrávalo, ale pak děsivé představy odeženu a konečně usínám.

 


Valid XHTML and CSS.