news menu leftnews menu right

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Počítadlo návštěv:
Pouť skončila objetím svatého
(3 Hodnoceno, průměr 4.33 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 19 Leden 2012 11:32

Santa Irene. Santiago de Compostela. Tak dnes mě čeká poslední úsek mé pouti. U snídaně se loučím s ostatními poutníky, kteří se mnou přenocovali v útulném penzionu a vyrážím na cestu. Slunce připaluje už od rána a proud poutníků neustále houstne. Místy mi to připomíná známý pochod Praha Prčice. Zaujme mě čtveřice Japonců. Jdou polehku, bez batohu. Kromě velkého klobouku se šátkem, ženy proti slunci chrání i tlustá vrstva líčidla. Co pár kilometrů k nim úslužně přiskočí japonský řidič z dodávky, která jim veze zavazadla. Inu pouť se dá vykonávat různě.

Boty zůstaly na patníku

Na patníku s označením 12,5 kilometrů někdo nechal i boty. „Že by šel dál naboso?“ ptám se v duchu. Tam, kde kdysi vedla původní cesta poutníků, je nyní letiště. Chodník proto vede kolem drátěného plotu a potoka. Nějaká dívka si v něm chladí nohy a já si čtu docela zábavný text v průvodci. Potok se v galicijštině jmenuje Labacolla a bylo to poslední místo, kde se mohli poutníci před příchodem do katedrály umýt. Jeden francouzský mnich z názvu vydedukoval, že to znamená „umýt si koule“.

Poslední zastávku si dopřávám u obrovského monumentu na vrcholku Monte do Gozo, (pahorku vzdechů). Zde poutníci obdivně vzdychali, když poprvé uviděli katedrálu svatého Jakuba. Dnes je tu kiosek s občerstvením a výhledem na kasárna a paneláky.
Klesám dolů ulicí a pode mnou pulzují ulice moderního velkoměsta. Ještě několikrát křížím rušné ulice, než dojdu do starého města a poprvé před sebou v dálce uvidím Svatojakubskou katedrálu.
„Sláva, jsem u cíle,“ říkám si v duchu, když se kolem třetí hodiny zastavím před monumentálním průčelím katedrály.

Stávám se poutníkem, mám svůj dekret

V kanceláři pro poutníky předkládám svůj credenciál s razítky a dostávám dekret se svým jménem. Oficiálně se tak stávám poutníkem do svatého města. Naposledy nahodím těžký batoh na rozbolavělá ramena a zamířím do hotelu, kde mám zamluvený nocleh. Pod sprchou smývám prach z dnešní etapy a usínám, ani nevím jak.
Příští den stojím ve zcela zaplněné katedrále s ostatními poutníky, kteří dorazili do cíle. Kněz slouží každodenní mši za poutníky. Do mikrofonu čte, ze kterých zemí sem lidé za posledních čtyřiadvacet hodin dorazili. Trochu mě mrzí, že República Checa nezazněla. Nejspíš už čtení začalo předtím, než jsem přišla.

„Tak jsem to dokázala,“ říkám si v duchu. S obdivem sleduji, jak nad naše hlavy stoupá obrovská kadidelnice (Botafumeiro). Podle pověsti měla kdysi tato stošedesát centimetrů vysoká a sto kilogramů těžká kaditelnice provonět katedrálu plnou tisíců zpocených poutníků. Pak si vystojím frontu a podle tradice obejmu mohutnou oltářní sochu svatého Jakuba svítící zlatem.

 V duchu vzpomínám, jak jsem si zvykala na bolest z otlačených prstů a ramen. Na bloudění, než jsem si zvykla, že směr značí mušle a šipky v různých podobách a na různých místech. Na neznámého muže, který mi zaplatil snídani a na desítky těch, kteří mi poradili směr a pomohli, když jsme hledala nocleh. A hlavně na ty, které jsem potkávala cestou. Na Annu a Michaela, dva mladé Pařížany, se kterými jsem nocovala ve své první alberges a potkala je náhodou za dvacet dnů v Oviedu. Na Petera z Lipska, biologa, který mi radil, jak zachránit nakopnutý palec, abych vůbec mohla jít dál.

Na Josefa z Vídně, který se narodil v Břeclavi a mluvil nádherně česky. Na trojici vedenou Holanďanem Markem, kterého jsme pro jeho vůdčí schopnosti pojmenovali Marco Polo. Na Martu z Tenerife, která mi dělala průvodkyni a překladatelku několik posledních dnů. Nebo dva Klausy z Německa  (jeden z nich vpravo),  kteří mi dělali společnost během náročného pochodu v dešti.

Boty zůstaly v Santiagu

Každého vedly k pouti různé důvody.  Jedni šli, aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr partnera.
Pokud šli ze stejných pohnutek jako kdysi středověcí poutníci, cestou pokání a zbožnosti, jsem nezjišťovala. To je soukromou věcí každého z nich. Já každý den myslela na někoho ze svých blízkých a dobrých známých. A v té krásné, klidné krajině plné pasoucích se kraviček a zpěvu ptáků, jsem za ně přidala i modlitbu. Moje pouť skončila a já se naposledy loučím s městem svatého Jakuba. S těžkým srdcem, před jedním z kostelů nechávám své prochozené boty. "Adios, Santiago."

 


Valid XHTML and CSS.