Kobeřice. Jen málokdo, kdo dnes projde kolem nenápadné budovy z režných cihel u kobeřického  potoka Bílá voda pozná, že to býval mlýn. I když dům svou podobu od roku 1913, kdy ho zde rodina Čujkova postavila téměř nezměnil, obilí se tam už nemele. Jeho původní účel připomíná jen staré mlýnské kolo opřené o zeď mlýna.

„Původní mlýn postavil v roce 1756 vedle svého domu Antonín Čujek. V roce 1913 ho ale zbourali, takže dnes víme jen to, že měl šindelovou střechu. Na jeho místě nechal postavit můj děda Jan nový mlýn, který se zachoval dodnes,“ vzpomínal současný majitel třiašedesátiletý Jan Čujek, který se sice už mlynářem nestal, ale po svém dědovi zdědil křestní jméno.
Mlýn stavěla firma stavitele Štěpána Hanzlíka a z té doby se zachoval na stěně i německý nápis: „Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět umění, to dokáže jen málokdo. Potok Bílá voda se rozdvojil u fotbalového hřiště, pokračoval přes park.

Kobeřický mlýn s fasádou z režných cihel.3 x FOTO HANA NEVŘELOVÁ 

Mlýn poháněla voda z potoka

 Vléval se do rybníka. Ten sloužil jako zásobárna vody pro mlýn.Od rybníka voda proudila ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna. Náznak příkopu je ještě dodnes před budovou patrný. Před mlýnem nainstalovali zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka.
Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, vodu pouštěli jen v období dešťů, když bylo sucho, voda tekla přímo na mlýnské kolo. „Technologické zařízení mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později je nahradily modernější stroje z továrny Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964,“ doplnil Čujek.

Lidé odebírali elektřinu načerno

Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celé Kobeřice. Generátor dělníci nainstalovali v roce 1921, ale po sedmi letech byla elektrárna zastavena. „Lidé odebírali proud načerno, takže elektrárna zkrachovala. Na ukončení výroby elektrické energie se podepsala také elektrifikace obce v roce 1928. Mlýn pak mohla pohánět jak voda, tak elektřina,“ řekl Jan Čujek.  
V roce 1951 umírá Jan Čujek a jeho místo zaujal otec současného majitele Alfons Čujek. Ten byl také posledním mlynářem na kobeřickém mlýně. Za jeho života se zreguloval potok a mlýn byl poháněn jen elektřinou.

„Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Když bylo hodně mletí i čtyřiadvacet hodin denně. Pracovala celá rodina, někdy vypomáhali dva pomocníci. Poptávka po mouce byla tehdy veliká. Jezdili lidé od Opavy po Ludgeřovice,“ popisoval Jan Čujek.
Z obilí, které lidé na semletí přivezli si odváželi šedesát procent mouky, dvacet procent byl odpad na rozprach a zbylých dvacet procent se přepočítalo na lístky na chleba, který dostali v pekárnách. Mouku do pekáren vozili z mlýna nejprve koňským povozem, později traktorem z místního JZD.
„Kapacita násypníků byla okolo 2,4 tun obilí. Jejich semletí trvalo asi deset hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem šestnáctkrát. Každým rokem před žněmi museli z hygienických důvodů celé zařízení zbavit moučných škůdců,“ připomněl současný majitel.
Alfons Čujek chtěl kromě žita na pečení chleba zpracovávat také pšenici. Aby mohl rozšířit výrobu, zvedl v létě roku 1958 celou budovu o jedno patro. Použili přitom zajímavý postup. Aby nemuseli rozebírat střechu, celou ji najednou zvedli hevery. Dodnes je to na fasádě viditelné.

Mlýn rodině znárodnili 

„Z rozšíření mlýna se otec dlouho neradoval. V roce 1961 mu mlýn znárodnili a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc. Naposledy se tam mlelo obilí v roce 1964. Mlýn pak  sloužil jako rezerva v případě krizových situací. Například války, protože velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů,“ prozradil Jan Čujek, který měl být sedmým pokračovatelem mlynářského řemesla na Čujkově mlýně. I když se ve Slatiňanech u Chrudimi, mlynářem vyučil, nikdy už ve svém mlýně nepracoval. Teprve v roce 1990 se podařilo rodině mlýn opět získat do svého vlastnictví. Do té doby mlýn chátral. V roce 1995 se rozlomilo stářím a vlhkostí opotřebované mlýnské kolo.