Hlučín, Manaslu. Nepál nezměníte - Nepál změní vás, říká jedno nepálské přísloví. Zejména nezkušeným cestovatelům se stává, že při návštěvě Nepálu onemocní zvláštní nevyléčitelnou nemocí. Zamilují se do ní tak, že ji pak musí stále znovu navštěvovat. Potvrdit to může i Jiří Sonneki z Hlučína. Koncem minulého roku tuto zemi plnou kontrastů navštívil již po páté.

Nepál- země kontrastů

„Nepál je pro nás Evropany země plná kontrastů. Je to země krásy i špíny. Vůně květů a všude pálených voňavých tyčinek se střídá s pachy splašků a výkalů z nedostatečně kryté kanalizace. Zlaté střechy klášterů v kontrastu s žebráky, plazícími se v odpadcích po zemi. Přesto zde lidé dovedou prožívat štěstí z přítomného okamžiku,“ popisoval Jiří Sonnek. Spolu se svou ženou Marií a čtyřmi dalšími členy výpravy si vyzkoušel stezku, kterou místní chodí za nákupy. Během dvanácti dnů ušli asi dvěstě padesát kilometrů kolem osmitisícové hory Manaslu.
"Do Nepálu je nejlépe vyrazit mezi monzuny, v květnu nebo říjnu. To zde neprší, přes den je sice horko, ale večer se ochladí a vysoko v horách je v noci i mráz." radil Sonnek.
Pro turistiku jsou v Nepálu perfektně vybaveni a nabídka několikrát převyšuje poptávku. Spát a jíst se dá v malých hospůdkách, kde je vše k dispozici. Pivo vyjde asi na čtyřicet korun. Jen voda může Evropanům způsobit střevní problémy. Proto je nejlépe kupovat balenou, nebo ji  chemicky upravit.
Všechno jídlo, které je vařené, pečené nebo smažené je pro návštěvníky bezpečné. Turisté tam létají různě, přes Dubaj, Katar, Moskvu, nebo Dílí. Pro první seznámení je nejlepší využít nějakou českou cestovní kancelář. „Obvykle cestuje pohromadě pět až deset klientů s nepálským průvodcem a pro každé dvě osoby je jeden nosič. Pokud se lidé správně aklimatizují, žádné problémy nemají ani ve vyšších polohách. Z Káthmandů jezdí do podhůří autobusy, pak už se pokračuje pěšky, denně asi dvacet kilometrů,“ pokračoval cestovatel.

Hory jsou pro ně rájem

Zatímco obyvatelům nepálských nížin připadají tato místa na hranici věčného ledu k životu nevhodná, pro ty, kteří tam žijí jsou rájem. Tibeťané jsou pracovití a svobodomyslní lidé, oddaní buddhizmu a pokoře. „Jejich víra ve všeobecné dobro,  jak je to učil Budha, se neslučuje s národovectvím a povýšenectvím. Naopak v nich vytváří soucítění a přátelství se všemi bytostmi. V době, kdy se Tibet proměnil v čínskou gubernii, si lidé v horách velmi považují a užívají svobody i přesto, že získat alespoň trochu jídla na přežití vyžaduje námahu,“ vysvětloval Sonnek.
Právě tady je ještě možné sledovat výrobu tibetského chleba čapátí tradičním způsobem. Úrodné půdy je vysoko v horách  málo, proto ji musí Tibeťané nanosit na vybudované terasy, přihnojovat trusem chovaného dobytka a zavlažovat systémem vodních příkopů.

                                                                                                              Česká výprava (Jiří Sonnek třetí zprava nahoře)

Žně - nejšťastnější období

Vody, nezbytné pro život a závlahu je tu z tajícího ledu pořád dost. Na terasová políčka, zoraná pomocí yaků nebo krav pak vysadí horský ječmen. Tam, kde jsou políčka příliš úzká, nebo v prudkém svahu, je okopávají ručně motykou. Vzrostlé obilí, ječmen nebo horskou rýži musí zavlažovat. Mimo dvě monzunová období totiž na úbočí Himalájí neprší. Aby úrodu nespásl dobytek, musí kolem postavit plot.
„Žně jsou pro tibetské ženy nejkrásnější práce a nejšťastnějším obdobím. Sklízí jenom klasy, které trhají pomocí dvou klacíků, asi padesát centimetrů dlouhých. Mezi ně přichytí asi deset stonků, klasy odtrhnou od stébel a vysypou do připravených košů. Ty, které se neoddělí, musí odtrhnout rukama,“ popisoval hlučínský cestovatel.   

Tradiční způsob výroby chleba. 8 x FOTO JIŔÍ SONNEK

Stébla zůstanou na poli pro dobytek, který je sežere i s kořeny. Jejich trus s donesenou lesní hrabankou pak lidé zapraví do půdy. Mlátí se jednoduš. Plevy od zrní oddělí přehazováním ve větru. Mouku pak ženy melou v kamenném žernovu nebo vodním mlýnu. „Do mouky přidají malé množství vody, různé koření a v dlani uhnětou těstíčko. Vznikne tak  campa. Vyválená campa upečená na tukem potřené pánvi je tibetský chléb – čapátí. Jak nám vyprávěl náš tibetský nosič, existují v Tibetu ještě oblasti, kde lidé znají ve svém životě jen dvě jídla, campu a mateřské mléko,“ doplnil Sonnek.
K vyválení těsta postačí i prázdná láhev od piva. Ale pozor. Vše musí ženy dělat jen pravou rukou. Ta levá s potravinami nesmí přijít do styku. Je zde totiž považována za nečistou. Upečení čapátí na rozpálené pánvi z obou stran netrvá déle než dvě minuty.

Na nákupy po horské stezce

Po jediné stezce do údolí putují lidé do obchodu a děti do školy. Zboží tu nosí na zádech nebo je vezou muly a yaci. Hluboká údolí překlenují mosty různých kvalit. Stavějí je v Nepálu Švýcaři, jako bezplatnou pomoc. A Tibeťané o nich mluví jako o svých bratrech.  „Když chtějí vesničané z vesnice Lho pod osmitisícovou horou Manaslu nakoupit, musí absolvovat šestidenní cestu do vesnice Arughat. Šest dnů tedy nesou do údolí po horských stezkách šedesátikilový pytel mouky. Dole ho vymění za například za vlnitý plech na střechu a stejnou cestou ho odnesou zpátky do vesnice," popisoval Sonnek.

Přitom překonají výškový rozdíl 3 200 metrů. Cesta dolů a zpátky měří přibližně 250 kilometrů. Přespávají u známých, v kůlně, nebo jenom na zemi, pod skalním převisem. Jídlo si vesničané kupují cestou, nebo si ji vezmou sebou. Bývá to čapátí nebo dhalbát (vařená rýže politá čočkovou polévkou a pár kousíčků brambor v pálivé kari omáčce). Pijí vodu, které je všude dost, nebo čaj, za který místní většinou nemusí platit. Tato drobná služba se poskytuje navzájem jako dobrý skutek.
Kdo nemá práci na poli, nesbírá v lese dřevo nebo hrabanku, může tuto cestu opakovat pořád dokola, jako nákupy pro sousedy nebo příbuzné. Odměnou je strava po cestě, pytlík campy, pár rupií dle možností nebo nějaká protislužba.
"Popis cesty za nákupem se shoduje s naším trekem, který jsme si vybrali. Až na to, že naše batohy byly lehké, těžké věci nám nesl náš nosič Manoys. Strava byla podobná, jenom do vody jsme museli přidávat desinfekci a občas jsme si koupili lahvové pivo. Odměnou nám byl pobyt v krásné přírodě a dokonalý odpočinek od práce ve firmě, civilizačního shonu i práce v domácnosti," zakončil Jiří Sonnek.