news menu leftnews menu right

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Počítadlo návštěv:
S batohem na zádech cestou Jakubovou
(1 Hodnoceno, průměr 5.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pátek, 03 Červen 2011 08:17

Kravaře, Santiago de Compostela. Noci v místnosti s dalšími deseti i dvaceti poutníky. Plné vzdechů i chrápání. Vstávám a balím se za tmy, probuzená těmi, kteří se nedokáží probudit jinak než pípáním mobilu. Ještě v polospánku čekám na volnou umývárnu a toaletu. Oblékám se po paměti a vyrážím na další pěší pouť.

                                                                                                                                                                

Ta moje cesta trvala pětadvacet dnů  a celkem jsem ušla pětsetsedmdesát kilometrů.

Svou pěší pouť jsem začala v přístavu Santander na severu Španělska a skončila v Santiagu de Compostela. Poutním místě, kam každým rokem míří tisíce poutníků.

Trasa, kterou jsem si vybrala je značena jako Camino del Norte a vede podél pobřeží Cantabrijského moře.

Celkem pětadvacetkrát jsem ráno nahodila na záda desetikilový batoh s veškerým svým majetkem, a vyrazila na cestu označenou mušlemi.

Znakem svatého Jakuba, patrona všech poutníků. Stejně jako kdysi poutníci ve středověku. Na rozdíl od nich však vybavena podrobným kapesním průvodcem v němčině s mapou a informacemi od známých, kteří už podobnou cestu už absolvovali loni. 

 

 

 

Štastné dny ? Když uschlo prádlo

 

Dny se dělily na ty šťastné. To, když do večera uschlo prádlo. A na ty méně šťastné, kdy jsem balila mokré ponožky a kalhotky do batohu v naději, že odpoledne mraky odplynou nad moře a konečně vysvitne slunce.

 

Než jsem si zvykla, že směr značí mušle a šipky v různých podobách a na různých místech, několikrát jsem bloudila. Tehdy jsem ocenila pomoc  skrytou v obrázkové příručce španělského jazyka. Ta mi pomáhala při komunikaci s místními lidmi. Jsou hrozně ochotní a milí. Bohužel pro ty, kteří ze španělštiny znají jen základy jako já, mluví hodně a strašně rychle. Několik dní mi trvalo, než jsem se naučila, jak proud jejich slov zarazit a dorozumět se verbálně. Pokaždé pomohlo, když jsem k pozdravu přidala i zářivý úsměv. Vždy jsme se domluvili.

 

Našla jsem spoustu přátel

To nejkrásnější, co poutníka na cestě potká, jsou lidé. Určitě budu vzpomínat na Annu a Michela. Dva mladé Francouze z Paříže, se kterými jsem nocovala ve své první alberges (ubytovně pro poutníky) a potkala je náhodou za dvacet dnů v Oviedu. Na Petera z Lipska, biologa, který mi radil, jak zachránit nakopnutý nehet na palci, abych vůbec mohla jít dál. Na Josefa z Vídně (na snímku uprostřed), který se narodil v Břeclavi a do Rakouska odešel v pěti letech. Přesto mluvil nádherně česky. Na trojici Brazilce a Švýcara, vedenou Holanďanem Markem, kterého jsme pro jeho vůdčí schopnosti pojmenovali Marco Polo. Na Martu z Tenerife, která mi dělala průvodkyni a překladatelku několik posledních dnů. Nebo dva Klausy z Německa  (jeden z nich vpravo),  kteří mi dělali společnost během náročného pochodu v dešti.

K cestě je vedly různé důvody.  Většinou aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si  potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr partnera.

Pokud šli ze stejných pohnutek, jako kdysi středověcí poutníci, to je cestou pokání a zbožnosti, jsem nezjišťovala. To je soukromou věcí každého z nich. Já  jsem  každý  den  myslela  na  někoho  ze své rodiny  a  kamarády. V té krásné krajině plné rozkletlých stromů a květin, pasoucích se kraviček a zpěvu ptáků,  jsem za ně přidala  i  modlitbu.

Jedno mi však bylo záhadou. I když má tato pouť náboženské kořeny a vede v každé vesnici kolem krásných, opravených kamenných kostelíků, téměř všechny měly zamčená vrata. Také mnichy, se kterými jsem se potkala v klášterních ubytovnách, zajímalo hlavně to, jestli poutník za nocleh či jídlo zaplatil.

 

Sama ve španělském baru

Do baru, hlavně na španělském venkově, chodí výhradně muži. Když jsem tam druhý den své španělské pouti vtrhla já, způsobila jsem menší rozruch.

Cobreces je malé městečko s krásně opraveným cisterciánským klášterem. Ubytovna, tady albergues de peregrinos, se nachází v areálu kláštera. Že je třeba se hlásit u vrátného, jsem zjistila poté, co jsem marně zvonila u zadních dveří. Nejspíš tam bydlel správce.

Vrátný, došel až ke mně a vedl mě na vrátnici. Tam sepsal mé údaje a dává mi razítko do credenciálu (průvodce poutníka, který prokazuje, že absolvoval alespoň sto kilometrů pěšky).

Ukazuje mi ubytovnu. Páchne to tam chlórem, ale všechno je čisté.  Nakonec tam v řadě šestadvaceti lůžek spím úplně sama.  Než se okoupu, vyperu a pověsím mokré věci, je šest. Je neděle a ještě ke všemu fiesta – svátek. V jediné otevřené restauraci už kuchařka odešla domů a jak pochopím, už mi nic k jídlu nedají. Obsluhující mě posílá nahoru do kopce, kde má být ještě další restaurace.

I ta je zavřená. Docela už mi kručí v žaludku, takže jdu dál do kopce. Za zatáčkou vidím dav lidí. A scéna jako ze španělského filmu. Dvě soupeřící mužstva hrají něco, co připomíná kuželky. Později se dozvídám, že hra se jmenuje bolo a je ve Španělsku docela populární. Přihlížející chlapi ve svátečních košilích hlasitě povzbuzují hráče, další sedí venku před barem. Do toho vstupuje turistka v bundě a sportovních kalhotách mírně pokecaných blátem z dopoledního deště.

„Una cerveza, por favor“ pronesu u baru naučenou větu z příručky a když mi číšník načepuje ta dvě deci, která tu považují za pivo, ukazuji na tabuli, kde mají napsaná jídla. Chci chorizo. Je to velmi dobrý trvanlivý salám, chuťově připomínající čabajku. Jenže zmožena cestou a hladem zapomínám, že  "ch" se ve španělštině čte jako "č", takže hostinskému zní má prosba jako servizio, a posílá mě na toalety.

Ostatní pochopí rychleji a hostinský se stává okamžitě terčem vtipů. Chlapi si ho dobírají a barem se rozléhá hlasitý smích. To  přiláká dovnitř další místní tatíky. Když se dozví, co se stalo, nastává další salva smíchu. Mluví jeden přes druhého a když  hostinskému vysvětlí, že umírám hladem, ten konečně odchází do kuchyně pro jídlo. Pak už si v klidu vychutnávám uzeninu s čerstvou bagetou a zapíjím dalším studeným pivem. Vtipům čelí hostinský zase při placení, takže mu pro útěchu nechávám spropitné.

V ubytovně je zápach chlóru tak intenzivní, že i když je venku pouhých deset stupňů, otevírám všechna okna. Co hodinu mě tak budí zvony, které odbíjejí čas na věži, jen pár metrů od budovy.

 

Novinka. Rozhovor o mé cestě do Santiaga de Compostela naleznete v úterý 21. června v Opavském a Hlučínském Regionu (modrém) 

Postupně zde naleznete nejzajímavější příhody z mé cesty za svatým Jakubem.  Kdo bude mít zájem o podrobný popis trasy, jak vypadají ubytovny a rady co si sebou zabalit, a spoustu fotografií z trasy, může si objednat CD, na kterém intenzivně pracuji.  V průběhu července si ho můžete objednat na e-mailu:  Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript    

 

 


Valid XHTML and CSS.