news menu leftnews menu right

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Počítadlo návštěv:
O fiestě zavírají i hospody
(3 Hodnoceno, průměr 3.67 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Pondělí, 27 Červen 2011 07:31

 

Moje pouť do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem jsem ušla 578 kilometrů. Začala jsem v přístavu Santander a trasa, kterou jsem si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co jsem za ten měsíc zažila, najdete postupně v Prajzských novinách.

 

Santander. Polanco. Můj první den ve Španělsku. Odpoledne přistávám na letišti v Bilbau. Z internetu jsem poučena, že taxíky jsou stejně předražené jako v Praze, Ale do města jezdí levný autobus. Vytahuji španělskou příručku a pokouším se  domluvit s mužem stojícím na nástupišti před letištěm. „Para aquí el autobus van al estación de autobuses?“ ptám se spisovně. „Sí, seňora,“ odpovídá muž a vychrlí dalších pět dalších vět, ze kterých pochopím jen to, že na něj také čeká. Snažím se zjistit, kolik budu platit. Ukazuji mu drobné a pomocí posunkové řeči se dozvídám, že jízdenka se kupuje u řidiče a stojí euro a třicet centů.  

Město bohužel vidím jen z okna autobusu. Na autobusovém nádraží, muž ještě čeká až vytáhnu batoh a ukazuje mi pokladnu, kde prodávají jízdenky. Poděkuji mu a stavím se do fronty. Žena přede mnou jen houkne do okýnka: „Para Santander,“ (do Santanderu). Chci být dokonalá a přesně podle příručky říkám: „Quisiera un billlete de ida para Santander,“ (chtěla bych jednosměrnou jízdenku do Santanderu) Žena za sklem se nadechne a spustí vodopád slov rychlostí kulometu. Vyvalím na ni oči a po několika dohadovacích větách pochopím, že se ptala jestli chci jízdenku na dnešek.

Bez mapky bych ubytovnu nenašla

Za více jak stokilometrovou jízdu platím šest euro třicet a nasedám do luxusního, čistotou svítícího autobusu. Batoh mi řidič uloží do kufru.

 

Moje první značka na Jakubově cestě.

Vyjíždíme do slunečného odpoledne, ale brzo se zatáhne a v Santanderu už hustě prší. Ještěže jsou stanoviště autobusů v podzemních garážích. V duchu si děkuji, že jsem si vytiskla mapku města. Bez ní, bych svou první ubytovnu, čili albergues de peregrinos v temné uličce těžko našla.

 

Zvoním na zvonek. Otevírá mi postarší žena a já dostávám své první razítko do credenciálu. Vybírám si jedno z dvaceti lůžek v jediné místnosti a vyrážím do historického centra. V katedrále právě začíná mše. Zůstávám až do konce a pak obcházím centrum. Je siesta, takže restaurace i bary zejí prázdnotou, Takže se zásobím potravinami z obchodu a celkem brzo se soukám do spacáku na patrové posteli.

Vstáváme za tmy

Kdyby na mně nedolehla únavy z letu a změny zeměpisného pásma, asi bych se první noc své pouti nevyspala. Ubytovna je skoro plná. Kromě mě je v místnosti ještě dalších osmnáct lidí různého věku a národnosti. Převládá francouzština, ozývá se němčina i finština. Téměř dvacet lidí musí vystačit s jedním záchodem a sprchou.  Vzduch v místnosti se dá krájet a do toho se ozývá chrápání a hlasité kašlání. Připadá mi, že jsem teprve usnula, když mě probudí přecházení a šustění sáčků při balení.

„Co blbnou, vždyť je ještě úplná tma,“ říkám si v polospánku a převalím se na druhý bok. Zatím totiž netuším, co znamená posun zeměpisného pásma.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Večeře s Francouzi a moje postel v albergues v Polanco.

 

První den začal šokem

Za pár minut mě čeká šokující probuzení. Někdo rozrazí dveře a naplno rozsvítí zářivky na stropě. „Buenos diaz,“ nadšeně zahlaholí správcová ubytovny. Hodinky ukazují čtvrt na osm. Podle zavedeného řádu, mají poutníci do osmi ubytovnu opustit. Rychle balím a vyrážím na svou první, čtyřiadvacet kilometrů dlouhou etapu. Liduprázdnými ulicemi se ozývá jen ťukání mých holí o asfalt. Je totiž neděle a navíc svátek. Podle mapky sleduji názvy ulic. Na kruhovém objezdu na předměstí, ale znejistím. „Buenos diaz seňora, camino ?“ ptám se kolemjdoucí dámy, spěchající na autobus. Ochotně mě zavede přes přechod a já vidím svou první značku Jakubovy cesty. Mušle je vyrytá do betonové dlaždice a šipka vedle ukazuje směr.

Kravařská pohlednice na čestném místě

Zpocená a unavená odpoledne vcházím do vesnice Polanco. Podle mého knižního průvodce tu mám najít ubytovnu. Když mě místní dvakrát posílají stejnou ulicí, pochopím, že ten malý domeček, který jsem považovala za autobusovou zastávku, je albergues.  Podle nápisu na dveřích, klíče najdu v protějším baru.

Otevírá mi sympatická paní Acensióna a pro mně začíná česko- španělská pantomima doplněná naučenými frázemi z konverzace. Když odbudeme registraci a dostávám své druhé razítko do credenciálu, majitelka baru mi ukazuje svou sbírku pohlednic od poutníků z celého světa. Vytahuji z batohu jednu z pohlednic Kravař, ze které se usmívá Monika Žídková a říkám jí pyšně: „Miss Europe,“. Okamžitě stoupám v jejích očích a pohlednici dává na čestné místo, hned vedle zarámované fotografie svých vnoučat. A zve mě na večeři.

Do večeře dorazí ještě dva Francouzi, takže večeříme ve čtyřech. Polévku a rybu s bramborem zapíjíme červeným vínem. Roland a Nadine jsou učitelé na malé vesnické škole. Dorozumívací řečí je němčina a mi docela stouplo sebevědomí. I když jsou oba učitelé, má němčina je proti jejich skoro perfektní. Příští rok se chystají na Island, kde si ponesou na zádech i jídlo, takže teď trénují, aby to zvládli. Už za tmy přichází ještě dva další Francouzi, Anna a Michel. Ochotná paní Asunciona jim dělá aspoň obloženou bagetu. Jó, když je ve Španělsku fiesta, zavírají i hospody. 

                                                                                                        

                                                                                                                                 

                                                                                                             Před albergues s paní Ascensiónou                             

 


Valid XHTML and CSS.