news menu leftnews menu right

Nejnovější

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Zručné ruce si poradily s perníkovým mořem

Bohuslavice. Zdá se, že bohuslavické perníkářky každým rokem zvedají laťku svých dovedností. Letos se rozhodly vytvořit z perníku přímo moře. „Do Boh....

Počítadlo návštěv:
Pouť skončila objetím svatého
(3 Hodnoceno, průměr 4.33 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 19 Leden 2012 11:32

Santa Irene. Santiago de Compostela. Tak dnes mě čeká poslední úsek mé pouti. U snídaně se loučím s ostatními poutníky, kteří se mnou přenocovali v útulném penzionu a vyrážím na cestu. Slunce připaluje už od rána a proud poutníků neustále houstne. Místy mi to připomíná známý pochod Praha Prčice. Zaujme mě čtveřice Japonců. Jdou polehku, bez batohu. Kromě velkého klobouku se šátkem, ženy proti slunci chrání i tlustá vrstva líčidla. Co pár kilometrů k nim úslužně přiskočí japonský řidič z dodávky, která jim veze zavazadla. Inu pouť se dá vykonávat různě.

Boty zůstaly na patníku

Na patníku s označením 12,5 kilometrů někdo nechal i boty. „Že by šel dál naboso?“ ptám se v duchu. Tam, kde kdysi vedla původní cesta poutníků, je nyní letiště. Chodník proto vede kolem drátěného plotu a potoka. Nějaká dívka si v něm chladí nohy a já si čtu docela zábavný text v průvodci. Potok se v galicijštině jmenuje Labacolla a bylo to poslední místo, kde se mohli poutníci před příchodem do katedrály umýt. Jeden francouzský mnich z názvu vydedukoval, že to znamená „umýt si koule“.

Poslední zastávku si dopřávám u obrovského monumentu na vrcholku Monte do Gozo, (pahorku vzdechů). Zde poutníci obdivně vzdychali, když poprvé uviděli katedrálu svatého Jakuba. Dnes je tu kiosek s občerstvením a výhledem na kasárna a paneláky.
Klesám dolů ulicí a pode mnou pulzují ulice moderního velkoměsta. Ještě několikrát křížím rušné ulice, než dojdu do starého města a poprvé před sebou v dálce uvidím Svatojakubskou katedrálu.
„Sláva, jsem u cíle,“ říkám si v duchu, když se kolem třetí hodiny zastavím před monumentálním průčelím katedrály.

Stávám se poutníkem, mám svůj dekret

V kanceláři pro poutníky předkládám svůj credenciál s razítky a dostávám dekret se svým jménem. Oficiálně se tak stávám poutníkem do svatého města. Naposledy nahodím těžký batoh na rozbolavělá ramena a zamířím do hotelu, kde mám zamluvený nocleh. Pod sprchou smývám prach z dnešní etapy a usínám, ani nevím jak.
Příští den stojím ve zcela zaplněné katedrále s ostatními poutníky, kteří dorazili do cíle. Kněz slouží každodenní mši za poutníky. Do mikrofonu čte, ze kterých zemí sem lidé za posledních čtyřiadvacet hodin dorazili. Trochu mě mrzí, že República Checa nezazněla. Nejspíš už čtení začalo předtím, než jsem přišla.

„Tak jsem to dokázala,“ říkám si v duchu. S obdivem sleduji, jak nad naše hlavy stoupá obrovská kadidelnice (Botafumeiro). Podle pověsti měla kdysi tato stošedesát centimetrů vysoká a sto kilogramů těžká kaditelnice provonět katedrálu plnou tisíců zpocených poutníků. Pak si vystojím frontu a podle tradice obejmu mohutnou oltářní sochu svatého Jakuba svítící zlatem.

 V duchu vzpomínám, jak jsem si zvykala na bolest z otlačených prstů a ramen. Na bloudění, než jsem si zvykla, že směr značí mušle a šipky v různých podobách a na různých místech. Na neznámého muže, který mi zaplatil snídani a na desítky těch, kteří mi poradili směr a pomohli, když jsme hledala nocleh. A hlavně na ty, které jsem potkávala cestou. Na Annu a Michaela, dva mladé Pařížany, se kterými jsem nocovala ve své první alberges a potkala je náhodou za dvacet dnů v Oviedu. Na Petera z Lipska, biologa, který mi radil, jak zachránit nakopnutý palec, abych vůbec mohla jít dál.

Na Josefa z Vídně, který se narodil v Břeclavi a mluvil nádherně česky. Na trojici vedenou Holanďanem Markem, kterého jsme pro jeho vůdčí schopnosti pojmenovali Marco Polo. Na Martu z Tenerife, která mi dělala průvodkyni a překladatelku několik posledních dnů. Nebo dva Klausy z Německa  (jeden z nich vpravo),  kteří mi dělali společnost během náročného pochodu v dešti.

Boty zůstaly v Santiagu

Každého vedly k pouti různé důvody.  Jedni šli, aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr partnera.
Pokud šli ze stejných pohnutek jako kdysi středověcí poutníci, cestou pokání a zbožnosti, jsem nezjišťovala. To je soukromou věcí každého z nich. Já každý den myslela na někoho ze svých blízkých a dobrých známých. A v té krásné, klidné krajině plné pasoucích se kraviček a zpěvu ptáků, jsem za ně přidala i modlitbu. Moje pouť skončila a já se naposledy loučím s městem svatého Jakuba. S těžkým srdcem, před jedním z kostelů nechávám své prochozené boty. "Adios, Santiago."

 
Strašidelný klášter v zádech, do cíle zbývá čtyřiadvacet kilometrů
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 12 Leden 2012 12:33

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Sobrado dos Monxes. Santa Irene. Do předposledního dne svého putování se budím časně. Všude je ještě tma, když už první nedočkavci začnou štrachat s baterkami. „Vždyť je teprve šest!“ zoufám si v duchu a snažím se ještě usnout. Marně. Potichu se vydávám přes zešeřelý klášterní dvůr do umývárny. Prima. Na dámské umývárně se rochní otylý manžel nerozlučné španělské čtveřice. Čekám až odejde a vychutnávám si chvilky soukromí. Než se vzbudí ostatní, beru si fotoaparát a vydávám se na průzkum kláštera.

Moje kroky se rozléhají v pustém a temném kostele. Malými okny proudí jen minimum světla, až na jednoduchý kamenný obětní stůl je kostel bez jakýchkoliv ozdob a maleb. Mám velmi nepříjemný pocit, úplně cítím na těle husí kůži. Fotím si katafalk v temné kapli a jdu dál do tmavé místnosti. Skoro sebou trhnu, když se ze tmy vynoří bílé postavy. „Uch“, oddechnu si s úlevou. Je to jen malba na stěně. Mniši v bílých kápích při nějakém podivném obřadu. Nastavím si blesk a vyfotím ji. Pak už spěchám pryč.

Ranní káva musí být

V baru na náměstí už mají otevřeno od osmi, ale dívka za barem vypadá, jako by ještě spala. Dávám si kávu a čerstvý donátek a pak už vyrážím na camino. Naposledy zamávám Martě a mladým Španělům, ke kterým se přidala. Zítra chci dojít do Santiaga, takže volím jinou trasu. Většina pokračuje směrem na Arzúu, já chci dojít až do Santa Irene a tak se naše cesty v Boimorto rozdělují. Stejný nápad mají také tři Španělé, se kterými se až do odpoledne míjíme. Slunce docela připaluje a camino vede po místních asfaltových cestách. Většinou lesem a ve stínu, ale odpoledne už jdu přímo proti pálícímu slunci.

Pomohla voda z pramene i pivo

U pramene u malého kostelíka doplňuji vodu a u městečka Salceda se cesty opět spojují. Konečně zase v civilizaci. Úplně vyprahlá a zpocená vejdu do malého baru. Oba stoly jsou obsazeny místními štamgasty, kteří se před televizí o něco hlasitě přou. Žuchnu s batohem do kouta a objednávám si „Grande cerveza, por favor,“ (velké pivo, prosím). Žena za pultem energicky cosi zakřičí na místní štamgasty a vyprovodí je ze dveří. Pak si už v klidu vychutnávám studený nápoj.
Poslední kilometry camino kopíruje docela frekventovanou silnici. Přibývá nejen poutníků, ale také reklam na různé hotelíky, penziony a albergues.

Penzion nezklamal

Hledám malý penzion, který doporučuje můj průvodce a nezklame mě. Nocleh sice stojí 13 euro, ale dostávám čisté ručníky a po dlouhé době spím v čistě povlečené posteli. Za deset euro nám majitelka s rodinou chystá i večeři. Chutnou rybu zapíjím vínem a na závěr i sladkým zákuskem s kávou.

Kdyby v noci nechrápal otylý Němec na vedlejší posteli, byla bych i po náročné šestatřicet kilometrů dlouhé etapě na výsost spokojená. Zítra už to bude hračka. Do Santiaga je to jen čtyřiadvacet kilometrů.       

 
Cisterciány zajímalo jediné: zaplať!
Napsal uživatel Liana Melecká   
Středa, 04 Leden 2012 11:25

Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Baamonte. Sobrado dos Monxes. Ráno vstáváme brzy. Někteří štrachají po albergues už od šesti. Čeká nás totiž náročná etapa dlouhá 41 kilometrů. Camino vede neobydlenou krajinou a jediné ubytování je hned po patnácti kilometrech v Miraz, nebo až v klášteře v Sobradu. Josef se rozhodl nespěchat a přespí v Miraz, zranění chtějí stihnout autobus do Sobrada a jen část poutníků se rozhodla ujít celou náročnou etapu.

O půl sedmé vylézám z postele a začínám balit. Naštěstí je albergues velmi dobře vybavená, takže využívám venkovní toalety a umývárnu. A užívám si soukromí v prázdné místnosti. Za hodinu vyrážím na cestu. Camino mě vede pár kilometrů po silnici. Je sice už kolem osmé, ale je stále hustá mlha a šero. Od patníku, u kterého camino odbočuje do lesa, to mám do Santiaga už jen 99, 8 kilometrů.

U pramene v lese si nabírám vodu a po lesních pěšinách docházím do vesničky Miraz. U malého baru doplňuji před náročným přechodem kalorie a dávám si kávu a velký nanuk. Mlha už zmizela a na obloze se objevilo slunce. U stolečku sedí dva poutníci. Dávám se s nimi do řeči. Jsou to Němci a také míří do Sobrada.

Uprostřed hor, reklama na taxi

Když odchází ještě jim zamávám a pak už je vidím jen jednou, zdálky před sebou. Z městečka se cesta zvedá do kopců. Cestička se klikatí mezi skálami porostlými kosodřevinou. Připomíná mi to turistickou cestu z Petrových Kamenů v Jeseníkách. Najednou se z jedné strany vynoří žena. Jde jen bez batohu, nalehko, takže se zvědavě ptám, odkud jde. „Jsem dobrovolník a pracuji v albergues v Mirazu. Teď ještě poutníci nedorazili, takže jsem si vyšla na procházku,“ vysvětluje sympatická Němka. Když se vrací, slibuje, že vyřídí pozdravy Josefovi. Na jednom z vrcholků si všimnu končící asfaltové silnice. Končí na mýtině s mohutným smrkem. Něco se na něm bělá a když přijdu blíž, dávám se do smíchu. Někdo tam připevnil tabulku s mobilem na taxi.

Pak už chodník začíná pomalu klesat do údolí. Slunce nepříjemně pálí přímo do obličeje, takže vytahuji kšilt. Za celou dobu nepotkám ani živáčka.

Krajina je jen málo obydlená, takže se těším až dorazím do osady s příhodným názvem Marcela. A mám štěstí. V jedné usedlosti si majitelka zřídila malý bar. Kupuji si chlazenou vodu a s chutí se napiju. Poslední úsek opět vede podél silnice. Těsně před Sobradem odbočuje camino doprava k rybníku, který podle průvodce založili cisterciáni z kláštera. "To už snad nebude klášter daleko,“ říkám si.  

Kobky mnichů připomínaly sklepení 

Pět minut před šestou vcházím do bran historické kamenné budovy, který cisterciáni obývali už v roce 1142, s velkým nápisem paix (mír, pokoj). Na vrátnici sedí podivný stařík, jehož heslo je zřejmě „maňana“. Než vytáhne sešit, vybere pět euro za nocleh a orazítkuje mi credenciál, uběhne víc jak půlhodina. Konečně shodím bágl na postel. Tmavá místnost bez oken je cítit plesnivinou a klenuté kamenné stropy připomínají spíš sklep.

Většina postelí je už obsazena. Na jedné tvrdě spí jakýsi muž. Najednou přichází cistercián v bílém hábitu s credenciálem v ruce a hlasitě opakuji jakési jméno. Pak docela bezohledně vzbudí spícího poutníka a bez okolků na něj vybafne: „Cinco euro,“. Když peníze dostane, beze slova odchází. „Podivní mniši,“ pomyslím si. Ještě více mě to překvapí, když si přečtu, že cisterciáni měli zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky a naopak povinnost manuálně pracovat.

Ani spánek nepřicházel

Když pak vidím špinavé a neudržované umývárny, lituji, že jsem raději nezamířila do penzionu na náměstí. Moc se proto nezdržuji a raději odcházím do útulné hospůdky, kde doplňuji energii na zítřejší pochod. Vychutnávám si smažené kalamáry, chorizo a zapíjím pivkem. Do kláštera se vracím ještě se dvěmi poutnicemi před desátou, ale vchod už je zamčený. Naštěstí jsou na dvoře ještě poutníci, takže přivolají jednoho z mnichů. Ten se strašně diví, co po něm chceme a velmi neochotně nás pouští dovnitř. Velmi neobvyklá reakce od člověka, který zasvětil život službě boží. V noci sebou házím ze strany na stranu a v nose cítím plesnivý zápach. Chvíli si představuji, co se asi v mohutných zdech kláštera za tu dobu odehrávalo, ale pak děsivé představy odeženu a konečně usínám.

 




Valid XHTML and CSS.