Hlučín, Manaslu. Nepál nezměníte - Nepál změní vás, říká jedno nepálské přísloví. Zejména nezkušeným cestovatelům se stává, že při návštěvě Nepálu onemocní zvláštní nevyléčitelnou nemocí. Zamilují se do ní tak, že ji pak musí stále znovu navštěvovat. Potvrdit to může i Jiří Sonneki z Hlučína. Koncem minulého roku tuto zemi plnou kontrastů navštívil již po páté.

Nepál- země kontrastů

„Nepál je pro nás Evropany země plná kontrastů. Je to země krásy i špíny. Vůně květů a všude pálených voňavých tyčinek se střídá s pachy splašků a výkalů z nedostatečně kryté kanalizace. Zlaté střechy klášterů v kontrastu s žebráky, plazícími se v odpadcích po zemi. Přesto zde lidé dovedou prožívat štěstí z přítomného okamžiku,“ popisoval Jiří Sonnek. Spolu se svou ženou Marií a čtyřmi dalšími členy výpravy si vyzkoušel stezku, kterou místní chodí za nákupy. Během dvanácti dnů ušli asi dvěstě padesát kilometrů kolem osmitisícové hory Manaslu.
"Do Nepálu je nejlépe vyrazit mezi monzuny, v květnu nebo říjnu. To zde neprší, přes den je sice horko, ale večer se ochladí a vysoko v horách je v noci i mráz." radil Sonnek.
Pro turistiku jsou v Nepálu perfektně vybaveni a nabídka několikrát převyšuje poptávku. Spát a jíst se dá v malých hospůdkách, kde je vše k dispozici. Pivo vyjde asi na čtyřicet korun. Jen voda může Evropanům způsobit střevní problémy. Proto je nejlépe kupovat balenou, nebo ji  chemicky upravit.
Všechno jídlo, které je vařené, pečené nebo smažené je pro návštěvníky bezpečné. Turisté tam létají různě, přes Dubaj, Katar, Moskvu, nebo Dílí. Pro první seznámení je nejlepší využít nějakou českou cestovní kancelář. „Obvykle cestuje pohromadě pět až deset klientů s nepálským průvodcem a pro každé dvě osoby je jeden nosič. Pokud se lidé správně aklimatizují, žádné problémy nemají ani ve vyšších polohách. Z Káthmandů jezdí do podhůří autobusy, pak už se pokračuje pěšky, denně asi dvacet kilometrů,“ pokračoval cestovatel.

Hory jsou pro ně rájem

Zatímco obyvatelům nepálských nížin připadají tato místa na hranici věčného ledu k životu nevhodná, pro ty, kteří tam žijí jsou rájem. Tibeťané jsou pracovití a svobodomyslní lidé, oddaní buddhizmu a pokoře. „Jejich víra ve všeobecné dobro,  jak je to učil Budha, se neslučuje s národovectvím a povýšenectvím. Naopak v nich vytváří soucítění a přátelství se všemi bytostmi. V době, kdy se Tibet proměnil v čínskou gubernii, si lidé v horách velmi považují a užívají svobody i přesto, že získat alespoň trochu jídla na přežití vyžaduje námahu,“ vysvětloval Sonnek.
Právě tady je ještě možné sledovat výrobu tibetského chleba čapátí tradičním způsobem. Úrodné půdy je vysoko v horách  málo, proto ji musí Tibeťané nanosit na vybudované terasy, přihnojovat trusem chovaného dobytka a zavlažovat systémem vodních příkopů.

                                                                                                              Česká výprava (Jiří Sonnek třetí zprava nahoře)

Žně - nejšťastnější období

Vody, nezbytné pro život a závlahu je tu z tajícího ledu pořád dost. Na terasová políčka, zoraná pomocí yaků nebo krav pak vysadí horský ječmen. Tam, kde jsou políčka příliš úzká, nebo v prudkém svahu, je okopávají ručně motykou. Vzrostlé obilí, ječmen nebo horskou rýži musí zavlažovat. Mimo dvě monzunová období totiž na úbočí Himalájí neprší. Aby úrodu nespásl dobytek, musí kolem postavit plot.
„Žně jsou pro tibetské ženy nejkrásnější práce a nejšťastnějším obdobím. Sklízí jenom klasy, které trhají pomocí dvou klacíků, asi padesát centimetrů dlouhých. Mezi ně přichytí asi deset stonků, klasy odtrhnou od stébel a vysypou do připravených košů. Ty, které se neoddělí, musí odtrhnout rukama,“ popisoval hlučínský cestovatel.   

Tradiční způsob výroby chleba. 8 x FOTO JIŔÍ SONNEK

Stébla zůstanou na poli pro dobytek, který je sežere i s kořeny. Jejich trus s donesenou lesní hrabankou pak lidé zapraví do půdy. Mlátí se jednoduš. Plevy od zrní oddělí přehazováním ve větru. Mouku pak ženy melou v kamenném žernovu nebo vodním mlýnu. „Do mouky přidají malé množství vody, různé koření a v dlani uhnětou těstíčko. Vznikne tak  campa. Vyválená campa upečená na tukem potřené pánvi je tibetský chléb – čapátí. Jak nám vyprávěl náš tibetský nosič, existují v Tibetu ještě oblasti, kde lidé znají ve svém životě jen dvě jídla, campu a mateřské mléko,“ doplnil Sonnek.
K vyválení těsta postačí i prázdná láhev od piva. Ale pozor. Vše musí ženy dělat jen pravou rukou. Ta levá s potravinami nesmí přijít do styku. Je zde totiž považována za nečistou. Upečení čapátí na rozpálené pánvi z obou stran netrvá déle než dvě minuty.

Na nákupy po horské stezce

Po jediné stezce do údolí putují lidé do obchodu a děti do školy. Zboží tu nosí na zádech nebo je vezou muly a yaci. Hluboká údolí překlenují mosty různých kvalit. Stavějí je v Nepálu Švýcaři, jako bezplatnou pomoc. A Tibeťané o nich mluví jako o svých bratrech.  „Když chtějí vesničané z vesnice Lho pod osmitisícovou horou Manaslu nakoupit, musí absolvovat šestidenní cestu do vesnice Arughat. Šest dnů tedy nesou do údolí po horských stezkách šedesátikilový pytel mouky. Dole ho vymění za například za vlnitý plech na střechu a stejnou cestou ho odnesou zpátky do vesnice," popisoval Sonnek.

Přitom překonají výškový rozdíl 3 200 metrů. Cesta dolů a zpátky měří přibližně 250 kilometrů. Přespávají u známých, v kůlně, nebo jenom na zemi, pod skalním převisem. Jídlo si vesničané kupují cestou, nebo si ji vezmou sebou. Bývá to čapátí nebo dhalbát (vařená rýže politá čočkovou polévkou a pár kousíčků brambor v pálivé kari omáčce). Pijí vodu, které je všude dost, nebo čaj, za který místní většinou nemusí platit. Tato drobná služba se poskytuje navzájem jako dobrý skutek.
Kdo nemá práci na poli, nesbírá v lese dřevo nebo hrabanku, může tuto cestu opakovat pořád dokola, jako nákupy pro sousedy nebo příbuzné. Odměnou je strava po cestě, pytlík campy, pár rupií dle možností nebo nějaká protislužba.
"Popis cesty za nákupem se shoduje s naším trekem, který jsme si vybrali. Až na to, že naše batohy byly lehké, těžké věci nám nesl náš nosič Manoys. Strava byla podobná, jenom do vody jsme museli přidávat desinfekci a občas jsme si koupili lahvové pivo. Odměnou nám byl pobyt v krásné přírodě a dokonalý odpočinek od práce ve firmě, civilizačního shonu i práce v domácnosti," zakončil Jiří Sonnek.
 

Kobeřice. Jen málokdo, kdo dnes projde kolem nenápadné budovy z režných cihel u kobeřického  potoka Bílá voda pozná, že to býval mlýn. I když dům svou podobu od roku 1913, kdy ho zde rodina Čujkova postavila téměř nezměnil, obilí se tam už nemele. Jeho původní účel připomíná jen staré mlýnské kolo opřené o zeď mlýna.

„Původní mlýn postavil v roce 1756 vedle svého domu Antonín Čujek. V roce 1913 ho ale zbourali, takže dnes víme jen to, že měl šindelovou střechu. Na jeho místě nechal postavit můj děda Jan nový mlýn, který se zachoval dodnes,“ vzpomínal současný majitel třiašedesátiletý Jan Čujek, který se sice už mlynářem nestal, ale po svém dědovi zdědil křestní jméno.
Mlýn stavěla firma stavitele Štěpána Hanzlíka a z té doby se zachoval na stěně i německý nápis: „Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět umění, to dokáže jen málokdo. Potok Bílá voda se rozdvojil u fotbalového hřiště, pokračoval přes park.

Kobeřický mlýn s fasádou z režných cihel.3 x FOTO HANA NEVŘELOVÁ 

Mlýn poháněla voda z potoka

 Vléval se do rybníka. Ten sloužil jako zásobárna vody pro mlýn.Od rybníka voda proudila ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna. Náznak příkopu je ještě dodnes před budovou patrný. Před mlýnem nainstalovali zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka.
Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, vodu pouštěli jen v období dešťů, když bylo sucho, voda tekla přímo na mlýnské kolo. „Technologické zařízení mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později je nahradily modernější stroje z továrny Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964,“ doplnil Čujek.

Lidé odebírali elektřinu načerno

Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celé Kobeřice. Generátor dělníci nainstalovali v roce 1921, ale po sedmi letech byla elektrárna zastavena. „Lidé odebírali proud načerno, takže elektrárna zkrachovala. Na ukončení výroby elektrické energie se podepsala také elektrifikace obce v roce 1928. Mlýn pak mohla pohánět jak voda, tak elektřina,“ řekl Jan Čujek.  
V roce 1951 umírá Jan Čujek a jeho místo zaujal otec současného majitele Alfons Čujek. Ten byl také posledním mlynářem na kobeřickém mlýně. Za jeho života se zreguloval potok a mlýn byl poháněn jen elektřinou.

„Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Když bylo hodně mletí i čtyřiadvacet hodin denně. Pracovala celá rodina, někdy vypomáhali dva pomocníci. Poptávka po mouce byla tehdy veliká. Jezdili lidé od Opavy po Ludgeřovice,“ popisoval Jan Čujek.
Z obilí, které lidé na semletí přivezli si odváželi šedesát procent mouky, dvacet procent byl odpad na rozprach a zbylých dvacet procent se přepočítalo na lístky na chleba, který dostali v pekárnách. Mouku do pekáren vozili z mlýna nejprve koňským povozem, později traktorem z místního JZD.
„Kapacita násypníků byla okolo 2,4 tun obilí. Jejich semletí trvalo asi deset hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem šestnáctkrát. Každým rokem před žněmi museli z hygienických důvodů celé zařízení zbavit moučných škůdců,“ připomněl současný majitel.
Alfons Čujek chtěl kromě žita na pečení chleba zpracovávat také pšenici. Aby mohl rozšířit výrobu, zvedl v létě roku 1958 celou budovu o jedno patro. Použili přitom zajímavý postup. Aby nemuseli rozebírat střechu, celou ji najednou zvedli hevery. Dodnes je to na fasádě viditelné.

Mlýn rodině znárodnili 

„Z rozšíření mlýna se otec dlouho neradoval. V roce 1961 mu mlýn znárodnili a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc. Naposledy se tam mlelo obilí v roce 1964. Mlýn pak  sloužil jako rezerva v případě krizových situací. Například války, protože velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů,“ prozradil Jan Čujek, který měl být sedmým pokračovatelem mlynářského řemesla na Čujkově mlýně. I když se ve Slatiňanech u Chrudimi, mlynářem vyučil, nikdy už ve svém mlýně nepracoval. Teprve v roce 1990 se podařilo rodině mlýn opět získat do svého vlastnictví. Do té doby mlýn chátral. V roce 1995 se rozlomilo stářím a vlhkostí opotřebované mlýnské kolo.

Celých padesát procent hlasujících čtenářů se domnívá, že nejvíce Hlučínsko propagují jeho obyvatelé. Tím, že opravují své domy a dbají na pořádek. Hned na druhém místě (32, 6 procent) se umístil názor, že velký vliv mají knihy regionálních spisovatelek a 17, 4 procent čtenářů má za to, že Hlučínsko propagují novináři svými články. Ani jeden ze 46 čtenářů, kteří hlasovali v anketě není přesvědčen, že by Hlučínsku nějak pomáhaly propagační materiály nebo informační tabule.