Pouť Liany Melecké do Santiaga de Compostela trvala pětadvacet dnů a celkem ušla 578 kilometrů. Začala v přístavu Santander a trasa, kterou si vybrala je značena jako Camino del Norte. Vede podél pobřeží Cantabrijského moře. Co každý den zažila, najdete vždy ve čtvrtek v Prajzských novinách. Všechna pokračování pak v rubrice zajímaví lidé.

Sobrado dos Monxes. Santa Irene. Do předposledního dne svého putování se budím časně. Všude je ještě tma, když už první nedočkavci začnou štrachat s baterkami. „Vždyť je teprve šest!“ zoufám si v duchu a snažím se ještě usnout. Marně. Potichu se vydávám přes zešeřelý klášterní dvůr do umývárny. Prima. Na dámské umývárně se rochní otylý manžel nerozlučné španělské čtveřice. Čekám až odejde a vychutnávám si chvilky soukromí. Než se vzbudí ostatní, beru si fotoaparát a vydávám se na průzkum kláštera.

Moje kroky se rozléhají v pustém a temném kostele. Malými okny proudí jen minimum světla, až na jednoduchý kamenný obětní stůl je kostel bez jakýchkoliv ozdob a maleb. Mám velmi nepříjemný pocit, úplně cítím na těle husí kůži. Fotím si katafalk v temné kapli a jdu dál do tmavé místnosti. Skoro sebou trhnu, když se ze tmy vynoří bílé postavy. „Uch“, oddechnu si s úlevou. Je to jen malba na stěně. Mniši v bílých kápích při nějakém podivném obřadu. Nastavím si blesk a vyfotím ji. Pak už spěchám pryč.

Ranní káva musí být

V baru na náměstí už mají otevřeno od osmi, ale dívka za barem vypadá, jako by ještě spala. Dávám si kávu a čerstvý donátek a pak už vyrážím na camino. Naposledy zamávám Martě a mladým Španělům, ke kterým se přidala. Zítra chci dojít do Santiaga, takže volím jinou trasu. Většina pokračuje směrem na Arzúu, já chci dojít až do Santa Irene a tak se naše cesty v Boimorto rozdělují. Stejný nápad mají také tři Španělé, se kterými se až do odpoledne míjíme. Slunce docela připaluje a camino vede po místních asfaltových cestách. Většinou lesem a ve stínu, ale odpoledne už jdu přímo proti pálícímu slunci.

Pomohla voda z pramene i pivo

U pramene u malého kostelíka doplňuji vodu a u městečka Salceda se cesty opět spojují. Konečně zase v civilizaci. Úplně vyprahlá a zpocená vejdu do malého baru. Oba stoly jsou obsazeny místními štamgasty, kteří se před televizí o něco hlasitě přou. Žuchnu s batohem do kouta a objednávám si „Grande cerveza, por favor,“ (velké pivo, prosím). Žena za pultem energicky cosi zakřičí na místní štamgasty a vyprovodí je ze dveří. Pak si už v klidu vychutnávám studený nápoj.
Poslední kilometry camino kopíruje docela frekventovanou silnici. Přibývá nejen poutníků, ale také reklam na různé hotelíky, penziony a albergues.

Penzion nezklamal

Hledám malý penzion, který doporučuje můj průvodce a nezklame mě. Nocleh sice stojí 13 euro, ale dostávám čisté ručníky a po dlouhé době spím v čistě povlečené posteli. Za deset euro nám majitelka s rodinou chystá i večeři. Chutnou rybu zapíjím vínem a na závěr i sladkým zákuskem s kávou.

Kdyby v noci nechrápal otylý Němec na vedlejší posteli, byla bych i po náročné šestatřicet kilometrů dlouhé etapě na výsost spokojená. Zítra už to bude hračka. Do Santiaga je to jen čtyřiadvacet kilometrů.