Santa Irene. Santiago de Compostela. Tak dnes mě čeká poslední úsek mé pouti. U snídaně se loučím s ostatními poutníky, kteří se mnou přenocovali v útulném penzionu a vyrážím na cestu. Slunce připaluje už od rána a proud poutníků neustále houstne. Místy mi to připomíná známý pochod Praha Prčice. Zaujme mě čtveřice Japonců. Jdou polehku, bez batohu. Kromě velkého klobouku se šátkem, ženy proti slunci chrání i tlustá vrstva líčidla. Co pár kilometrů k nim úslužně přiskočí japonský řidič z dodávky, která jim veze zavazadla. Inu pouť se dá vykonávat různě.

Boty zůstaly na patníku

Na patníku s označením 12,5 kilometrů někdo nechal i boty. „Že by šel dál naboso?“ ptám se v duchu. Tam, kde kdysi vedla původní cesta poutníků, je nyní letiště. Chodník proto vede kolem drátěného plotu a potoka. Nějaká dívka si v něm chladí nohy a já si čtu docela zábavný text v průvodci. Potok se v galicijštině jmenuje Labacolla a bylo to poslední místo, kde se mohli poutníci před příchodem do katedrály umýt. Jeden francouzský mnich z názvu vydedukoval, že to znamená „umýt si koule“.

Poslední zastávku si dopřávám u obrovského monumentu na vrcholku Monte do Gozo, (pahorku vzdechů). Zde poutníci obdivně vzdychali, když poprvé uviděli katedrálu svatého Jakuba. Dnes je tu kiosek s občerstvením a výhledem na kasárna a paneláky.
Klesám dolů ulicí a pode mnou pulzují ulice moderního velkoměsta. Ještě několikrát křížím rušné ulice, než dojdu do starého města a poprvé před sebou v dálce uvidím Svatojakubskou katedrálu.
„Sláva, jsem u cíle,“ říkám si v duchu, když se kolem třetí hodiny zastavím před monumentálním průčelím katedrály.

Stávám se poutníkem, mám svůj dekret

V kanceláři pro poutníky předkládám svůj credenciál s razítky a dostávám dekret se svým jménem. Oficiálně se tak stávám poutníkem do svatého města. Naposledy nahodím těžký batoh na rozbolavělá ramena a zamířím do hotelu, kde mám zamluvený nocleh. Pod sprchou smývám prach z dnešní etapy a usínám, ani nevím jak.
Příští den stojím ve zcela zaplněné katedrále s ostatními poutníky, kteří dorazili do cíle. Kněz slouží každodenní mši za poutníky. Do mikrofonu čte, ze kterých zemí sem lidé za posledních čtyřiadvacet hodin dorazili. Trochu mě mrzí, že República Checa nezazněla. Nejspíš už čtení začalo předtím, než jsem přišla.

„Tak jsem to dokázala,“ říkám si v duchu. S obdivem sleduji, jak nad naše hlavy stoupá obrovská kadidelnice (Botafumeiro). Podle pověsti měla kdysi tato stošedesát centimetrů vysoká a sto kilogramů těžká kaditelnice provonět katedrálu plnou tisíců zpocených poutníků. Pak si vystojím frontu a podle tradice obejmu mohutnou oltářní sochu svatého Jakuba svítící zlatem.

 V duchu vzpomínám, jak jsem si zvykala na bolest z otlačených prstů a ramen. Na bloudění, než jsem si zvykla, že směr značí mušle a šipky v různých podobách a na různých místech. Na neznámého muže, který mi zaplatil snídani a na desítky těch, kteří mi poradili směr a pomohli, když jsme hledala nocleh. A hlavně na ty, které jsem potkávala cestou. Na Annu a Michaela, dva mladé Pařížany, se kterými jsem nocovala ve své první alberges a potkala je náhodou za dvacet dnů v Oviedu. Na Petera z Lipska, biologa, který mi radil, jak zachránit nakopnutý palec, abych vůbec mohla jít dál.

Na Josefa z Vídně, který se narodil v Břeclavi a mluvil nádherně česky. Na trojici vedenou Holanďanem Markem, kterého jsme pro jeho vůdčí schopnosti pojmenovali Marco Polo. Na Martu z Tenerife, která mi dělala průvodkyni a překladatelku několik posledních dnů. Nebo dva Klausy z Německa  (jeden z nich vpravo),  kteří mi dělali společnost během náročného pochodu v dešti.

Boty zůstaly v Santiagu

Každého vedly k pouti různé důvody.  Jedni šli, aby si dokázali, že to i v pokročilém věku ještě zvládnou, jiní si potřebovali s klidnou hlavou vyřešit složitou životní situaci, či výběr partnera.
Pokud šli ze stejných pohnutek jako kdysi středověcí poutníci, cestou pokání a zbožnosti, jsem nezjišťovala. To je soukromou věcí každého z nich. Já každý den myslela na někoho ze svých blízkých a dobrých známých. A v té krásné, klidné krajině plné pasoucích se kraviček a zpěvu ptáků, jsem za ně přidala i modlitbu. Moje pouť skončila a já se naposledy loučím s městem svatého Jakuba. S těžkým srdcem, před jedním z kostelů nechávám své prochozené boty. "Adios, Santiago."