news menu leftnews menu right

Nejnovější

Z mlýna je „nemlyn" s překvapením. Hostům tam teče pod nohama voda

Kravaře. O existenci starého kravařského mlýna, se majitel stavební firmy DK1 Daniel Kozel dozvěděl náhodou. Když ho uviděl, věděl, že ho musí koupit. Skoro čty....

Všichni čekají, co vymyslí FURTISAMI. Pomáhá a baví se celá obec

Velké Hoštice. Každým rokem jiné překvapení. Dětské dny ve Velkých Hošticích na Hlučínsku, se díky skupině nadšenců staly magnetem, nejen pro místní. Loni se....

Svatý Martin přijede na perníkovém koni

Bohuslavice. Ti, kdo si chtějí zažít atmosféru začínajícího adventu určitě už dnes zamíří do Bohuslavic. Po tři dny budou v místním kulturním domě místní p....

Studentky navrhly unikátní betlém. Dřevo napustí olejem Svatého Kříže

Opava. Návrh betlému tří studentek opavské Střední školy průmyslové a umělecké, zvítězil v soutěži vyhlášené opavským magistrátem a ozdobí letošní v....

Příběh ze záhrobí se prodává sám

Dolní Benešov. Nedávno vyšla dolnobenešovské spisovatelce Anně Malchárkové nová knížka Záhada kamenného svědka. Autorka se v ní vrací ke krvavé vraždě b....

Bio zahrádka přinesla úrodu. Patnáct obřích dýní

Chuchelná. Žádný pěstěný trávník, ani módní štěrkové záhony s okrasnými travami. Zahrádka před domem Antonína Pavlíčka v Chuchelné, vypadá jako ....

Kravaře mají nejlepší trafiku

Kravaře. Absolutním vítězem soutěže První novinové společnosti (PNS) o Trafiku roku 2015 se stala Magda Lišková z Kravař. Získala ji v kategorii „okénk....

Byla jsem přitom

Praha. „Zavřít hranice. Soudit se o kvóty. Jinak nové volby.“  To bylo ústřední přání asi šesti tisíc lidí, kteří se v sobotu sešli na Hradčanském ná....

Chceš stavět? Zaplať silnici a daruj městu

Kravaře. Majitelům stavebních pozemků v Kravařích, které nejsou napojeny na veřejné sítě, ani komunikace, věnovali zastupitelé novoroční dárek. Jsou to zás....

Kravařský odpust vydělal milion, Kutský ani korunu

Kravaře. Po dlouhých letech se Kravařští dozvěděli, kolik město vydělalo na největší akci celého roku, Kravařském odpustu. Na pronájmu pozemků a veřejného pro....

Počítadlo návštěv:
Za Hlučínsko se rozhodně nestydím, naopak se k němu hrdě hlásím, říká Petr Čichoň
(2 Hodnoceno, průměr 2.00 z 5)
Napsal uživatel Liana Melecká   
Čtvrtek, 26 Duben 2012 08:45

Je architektem, ale táhne ho to k psaní. Své básně přednáší lidem s loutnou v ruce jako středověký trubadúr. Žije v Brně, ale na své rodné Hlučínsko Petr Čichoň nezapomíná. Osudy lidí, kteří na tomto, kdysi pruském území žijí, popisuje ve své prvotině, kterou nazval Slezský román.

Kdy vás napadlo napsat román a jak dlouho psaní trvalo?
Nápad přišel před pěti roky. Měl jsem obrovskou potřebu vyjádřit se k problematice svého rodného kraje, ke své složité české i německé identitě. Slezský román jsem tedy psal téměř pět let. Mezi poezií a prózou, ale nedělám rozdíl. V západní Evropě většina básníků píše také prózu, poezie tam téměř nevychází.

Ve vašem románu se prolínají osudy rodiny Klučků z Ludgeřovic se vzpomínkami nacistického architekta Hanse Kammlera. Proč právě tato kombinace?
Na této kombinaci je založen celý román. Problematika druhé světové války očima prostých Němců, z Hlučínska, bývalé pruské kolonie, v kontrastu se skutečným nacistou. S Hansem Kammlerem, pocházejícím ze Štětína z německy mluvící měšťanské rodiny. Na román vyšlo mnoho recenzí, ale nikdo si nevšiml, že mé postavy vlastně Němci nejsou, přestože jsou s Německem spjati temným poutem.

Existují Klučkovi i ve skutečnosti?
Jedná se o konkrétní rodinu, kterým jsem dal jméno obvyklé na Hlučínsku. Na ludgeřovický úřad, kde lze Slezský román zakoupit, prý přišel otec Martina Klučky, který se dozvěděl, že hlavním hrdinou knihy je mladík s tímto jménem. To mě velmi potěšilo.

Moc lichotivě je nepopisujete: otec Walter neumí ani základy němčiny, rodina mluví jen nářečím. Skoro to vyvolává dojem, jako byste se za lidi na Hlučínsku styděl?

Za Hlučínsko se rozhodně nestydím, naopak se k němu hrdě hlásím a propaguji jej, jak to jen jde. Před několika dny jsem měl čtení v Praze, a někdo mi tam říkal, že o prostých zednících ve svém románu píši s laskavým humorem. Z této přesné reakce jsem měl obrovskou radost. Myslím si, že právě tato úsměvná poloha románu vzbudila zájem o Hlučínsko také mimo náš region. Někteří literární kritici mi podsouvali neetický přístup k nacismu, což je nedorozumění a nebezpečné nepochopení mé knihy. To, že většina lidí na Hlučínsku neumí (ale také neuměla ani před válkou) německy je skutečnost. Také já se učím němčinu až nyní. Lidé na Prajzské se do roku 1989 spíše obávali, než styděli, mluvit doma německy. Němčina ovšem stále zůstává součástí naší pruské identity a neměli bychom na ni zapomínat. Prusko vnímají v současnosti kontroverzně i Němci, což mě velmi mrzí. Stále však symbolizuje křehké spojení Západu s Východem a jeho bohatý a zajímavý kulturní odkaz stále trvá.

Už máme zpívajícího právníka, vy jste architekt skládající básně. Co vás k tomu vedlo?

Jsem spíš spisovatel, než cokoliv jiného. Proto jsem po roce 1989 využil možnost opustit svou profesi a stát se redaktorem. Vždy jsem psal - poezii, prózu, eseje a bavilo mě připravovat knihy k vydání, zkoumat, jak jsou napsány. Když jsem redigoval v nakladatelství nějaký text, tak už jsem doma neměl sílu, ani náladu psát něco vlastního, proto jsem se vrátil ke své profesi. Architekturu mám velmi rád, ale být uměleckým architektem je v naší malé zemi velký problém. V současné době mě baví o architektuře přednášet. Mám tak možnost odmítat zakázky, které mi zcela nevyhovují. Kombinuji psaní s projektováním.

Jak vás napadlo své básně doplnit hudbou?

Píši tradiční poezii, rýmovanou a metricky strukturovanou. Vlastně nepíši, nýbrž skládám, v tom je velký rozdíl. Kdysi se básně skládaly a poezie se zpívala. Já se k této formě vrátil. Od Radka Pasterňaka ze skupiny Buty jsem si před dvaceti lety koupil starou loutnu a začal jsem se doprovázet.

Nedávno jste byl hostem na besedě s dolnobenešovskou spisovatelkou Annou Malchárkovou. Pořádáte i vlastní besedy na Hlučínsku?

Paní Malchárkové si velmi vážím a musím jí i touto cestou poděkovat, že mě pozvala jako hosta do krásného prostředí dolnobenešovského zámku. Bylo to mé první čtení na Prajzské a velmi se mi líbilo. Přátelská romantická atmosféra u rybníka mi připomněla některá čtení v Hesensku. To mě velmi mile překvapilo. Myslím si, že taková čtení mají hluboký význam a přispívají k formování a posilování naší složité identity. Já sám čtení nepořádám. Čekám pasivně na pozvání a byl bych velmi potěšen, kdybych mohl knihu představit lidem i z ostatních prajzských vesnic. Jedno pozvání už přišlo z ludgeřovické knihovny a mám z toho velkou radost. Beseda bude 15. května.

Po studiích jste zůstal v Brně, proč?

Promoval jsem v roce 1992 a Brno v té době bylo a vlastně pořád je, městem nakladatelů a literárních časopisů. Sídlí tam několik významných nakladatelství. Byl jsem u zrodu nakladatelství Vetus Via a Host a proto jsem tam z pracovních důvodů zůstal.

Zajímáte se ještě o dění na Hlučínsku?

Zajímá mě hledání identity Hlučínska. O zajímavých akcích, projektech i lidech se dozvídám spíše náhodně. Také o Prajzských novinách jsem se dozvěděl na čtení v Dolním Benešově. Zaujal mě článek o vynikající spisovatelce Ludmile Hořké. Před léty jsem pozorně sledoval jednání o uložení ostatků padlých německých vojáků v Hlučíně. Velmi mile mě překvapil dětský soubor Burianky.

Když přijedete na návštěvu do své rodné obce, jak vnímáte změny?

Velmi dobře, od nových zastávek, nového hřiště až po novou plánovanou kanalizaci a rozšiřování obce o novou zástavbu. Mám ale pocit, že odchodem generace mých prarodičů, přímých pamětníků války, mizí část identity naší Prajzské. Mizí, nebo se výrazně proměňuje třeba nářečí. Když se procházím prázdným bytem, mých vloni zemřelých prarodičů, cítím něco typicky pruského, něco, co už není, ale přesto tady všude nějak zůstává.

Petr Čichoň v Dolním Benešově. 3x FOTO MIROSLAV ZIMERMAN

Kdo je Petr Čichoň?
  • Narodil se 23. června 1969 a je rodák z Ludgeřovic.
  • V letech1987–1992 absolvoval Vysoké učení technické v Brně.
  •  Do roku 1998 působil jako redaktor v nakladatelstvích Votobia a
    Vetus Via a v literárním časopise Host.
  • Od roku 1998 má svůj architektonický ateliér a učí na brněnském Ústavu architektury.
  • Svou první sbírku lyrické poezie nazval Chilia
  • Druhou sbírku Villa Diabolica doplnil i svým zpěvem na CD nosiči, stejně jako česko-německé Pruské balady.
  • V roce 2004 byl finalistou Drážďanské ceny lyriky. 
  • Loni mu vyšel jeho první román. (Slezský román).
  • Je stipendistou Pražského literárního domu autorů německého jazyka.
  • Žije v Brně.

 

Zaujala mě epizoda o hřebci Hanse Kammlera. Byl opravdu po válce v hřebčíně na Albertovci?

Ne nebyl, i když jeho kůň Przedswit skutečně žil. Do šumavského Hostouně a následně do Albertovce (Hilvetihofu) po válce převezli koně z celého protektorátu. Takže je možné, že někteří ze stájí tohoto vášnivého milovníka koní pocházeli. Jsem rád, že jste se mě zeptala na toho koně, on je skutečným duchem mého románu, nevinným duchem, který musel vše prožít.

Uvažujete o dalším románu?

V roce 2011 jsem napsal překotně román, ale nebudu jej prozatím publikovat, rád texty odkládám a pak si je znovu pročítám. Píši poměrně hodně a málo publikuji. Zapisuji si také poznámky k druhému dílu Slezského románu. Ale v současné době píši novou prózu, o které z pověrčivosti nechci mluvit. Můžu jen prozradit, že jsem se setkal před několika dny kvůli textu s paní Jiřinou Prekopovou, známou českou psycholožkou žijící v Německu, spoluautorkou převratné psychologické metody „pevného objetí“ – Festhaltetherapie.

Máte nějaké koníčky?

Bohužel psaní a architektura mi zabírá veškerý volný čas.

Který architekt je váš vzor?

Z těch starých mistrů mám rád pruského klasicistu Friedricha Schinkela. Velmi obdivuji německého architekta a významného architektonického pedagoga Heinricha Tessenowa, který působil v Německu v první polovině 20. století, hlásal takový německý prostý styl. Škoda, že jeho vliv byl přerušen nacismem a pak byl nahrazen funkcionalismem. Ze současných architektů si vážím všech, kterým se podařilo vytvořit architekturu jako umělecké dílo. Dnes je to velký problém – finanční i kulturní. Nelíbil se mi odmítavý přístup odborné veřejnosti ke Kaplického slavné knihovně, nebo odmítnutí pěší lávky od světoznámé architektky Evy Jiřičné v areálu Nové Karolíny v Ostravě.

Kterých, z vámi navržených staveb, si nejvíce ceníte?

Zmínil bych svou neofunkcionalistickou vilu v Opavě umístěnou osamoceně v polích na kraji města, ještě na prajzské straně. Navrhuji prosté domy s funkční jednoduchostí.  Snažím se také hlídat jako Prajzák, aby stavby byly (i přes použití prvků vyšší architektury) finančně dosažitelné také pro investory střední třídy.

 


Valid XHTML and CSS.